Venezuela 2004
Buenos dias, amigos Tak sme tady, vubec to nechapu, ale jo. Prave sedime v internetove kavarne venezelskeho mesta Merida. Pravda, tricetihodinova cesta sem nas nakopla a to doslova. Odlet smer Milano probehl, nepocitam-li decentni zdrzeni, skvele a dokonce sme se na prestupu stihli i vychcat. Prvni sok byl, ze sme byli jediny belosi v letadle a kazda cerna huba po nas zvedavosti pokukovala. Dvanactihodinovej let smer Caracas se jevil nekonecnym a obcas nejaka ta turbolence nam zasplouchala s hamanickem v brejsku. Letiste v Caracasu se je jeden velkej indianocernoch a ruce ma vsude. Takovej zmatek a jak se v tom mame orientovat? Verte, jen nelehce, neustale na vas cumy cerna huba a ruzne sici a vubec se divne tvari a je to neprijemne. Taxikar nas vzal za dvacet dolacu na autobusovej terminal La Bandera v zapadni casti Caracasu, odkud odjizdi vetsina busu smer zapad. „Oh, La Bandera….es muy peligroso, muy, muy“ rekl taxikar, kterej nas vezl a myslel tim, ze je to krajne nebezpecne se tam pohejbavat a to i ve dne. Neustale nam gestama naznacoval, ze k nam nejspis prijde banda a nozikem ci pistolkou si pozada o vejplatu. Super, zaludek se nam sevrel, ale nebyla jina moznost. La Bandera se naleza v zapadni casti Caracasu a nedporucuje se tam moc vochomejtat, to muzem potvrdit, jelikoz na rozbitejch ulicich se poflakuje miliony ruznejch fetaku, spindiru, povalecu a hustejch kloucku z nozikem, obcas chciplej pes, vsude stara americka kara, no hodne nevhodne pro rekreaci. „Esta La Bandera (to je La Bandera)“ rika taxikar a vyhazuje nas na ulici a ukazuje prstem do zmeti umounencu. Tam dete a rekne „autobus de Merida, nic vic, nic vic.“. No, krasna situace, ale diky stesti se ocitame v autobuse a uz si to stradujem nocnim Caracasem smer Merida. Ridic jel celou noc jako blazen, predjizdel vsechny a mel dlouhe brzdne drahy. Neni divu, ze se po par hodinach rozbil motor a prestup na jinej bus byl nutnej. Merida, jo Merida. Nadherne mesto v horach. Ty zelene, barev, vuni, no fakt je to krasny a hlevne bezpecny. …..momentalne se me oci klizej a to diky previseni, dlouhe ceste a casovemu posunu…
Stejne je to ulet, sedite na druhe pulce (myslim sveta, ne prdele)a cteto nekdo na ty prvni. Nemuzu psat hacky a carky, protoze spanelska klavesnice je hroznej zmatek. Dnesni den sme travili koumanim Meridy. Je to vazne hrozne krasnej flek na tej nasej planete, stejne jako hospoda u Vitasku, jenze zdejsi pivo nema bublinky ani penovou cepicku jako nase Plznicka. Vsude je tady hroznej frmol, hulaka se, auta vytrubujou, lidi na sebe pokrikujou spanelsky koketace a nad tim vsim se tyci Andy (nemyslim naseho zvukare, ale jihoam. hory), vcetne zasnezeneho Pico Bolivaru (neco pres 5 000m nad morem a jeho vrcholek je pod snehem).
Taky tady kazdej jezdi obrovskejma, americkejma autakama, ale fakt tema nejvetsima. Benzin tady stoji v prepoctu osmdesatnik, tak nikdo neresi vysoke obsahy motoru a slovo nizka spotreba tady neexistuje. Nedovedu si predstavit jak zde provadej STK, protoze se vetsina zdejsich aut rozpada a obcas nejakemu chyby treba predni svetlo, hmmm, ale klakson si kazdej lesti kapesnickem. Bydlime na calle 24 a je to ulice pekna a bezpecna. Vsude je dostatek poulicniho hamanicka a to se patricne vyuziva az zneuziva. Zatim sme nepotkali zadneho turejstu, nepocitam-li dva nemce v letadle a dva cechy (take v letadle), ktery se vydali na cestu po Venezuele totalne nepripraveny, bez mapy, bez kapesniho pruvodce a bez spanelstiny ci anglictiny, no sem na ne zvedavej (stejne jako na nas).
Nocni zivot tady celkem facha, na ulicich je ruch, nekde i puch. Jinak je Merida celkem cista, sem tam se rozpada barak, sem tam neni omitka, vobcas nejakej ten papirek ci kelimek, ale celkovej nas dojem je pojem. Zvlastni je barva vegetace, takova ostre zelena, dotoho ten azur nad hlavou a tam kruzi ptak…….jeden, dva, tri, achhh Od zitrka nebudem nekolik dni psat, protoze nas pruvodce bere do dalekej divociny a bude to faaakttttttttt nater.
P.S. muze se nekdo, prosim postarat o pridani do novinek? Dan ?
Cao lidi. Za pul hodky se chystame opustit mesto na sest dni. Potkali sme tady nemeckyho pruvodce, kterej tady zije uz dvacet let. Hustej tejpek, spravne vyzilej, menuje se Folka. Bere nas na nekolika deni trek po Andach. Ve zdejsi trznici sme s nim nakoupili hromadu zradla, ktera se nalozi na Mulu (takovej osel)a pojedese. Nakup byl opravdu skvelej, hromady ovoce, zeleniny, koreni, bylinek….no ulet, vsechno ti daj vochutnat. Takovejch vuni a chuti, neznamejch, malo znamejch a docela znamejch sme okusili..mnam, sracka byla obrovska. Zajimevej byl i jeden drink, kterej leci kocovinu. Do mixeru nasipe manik susene mleko, jedno slepici vejce, tri krepelci i se skorapkou, ovoce a nakonec nato vymackne nejaky ryby vajicko (takova cerna slizova hmota, blee) a mixuje.
Musim uz koncit, jelikoz uz vyrazime. Az se vratime zhor, jedeme zase do nizin, kde zijou anakondy, krokousove, opice proste fura haveti. Hluboke dzungle, liany…….fakt ta priroda tady ma takove rozmery, ze jenom chodite z votevrenou hobou a …………..PROSIM, DANE, DEJTO DO NOVINEK,DIK
Od rana me provazela sracka, ridci nez vzduch, kterej je ve vejsce ctyrech tisicu metru opravdu ridkej. To me znacne komplikovalo pochodovani a neustale sem se krcil za drnem. Nastesti vsude kolem roste kytka, ktery sme zacali rikat hajzl-papir. Je meka jak kralici ucho a da se s ni pohodlne v….p…., jenom si ji nesmite zamenit z kaktusem. Popisovat narocnost ani nelze, jenom dodam, ze sem doslova padl vycerpanim. Halucinace, zimnice, bleble. Folka totiz neodhad narocnost verzus cas a vysledek bylo bloudeni za tmy krovim a bazinou, mlha, nocni brodeni reky, nadavky, no situace, kde se fakt nikdo nesmal. Kazde rano nas vytahlo z nocni magie hor a odhalilo opravdu neuveritelnou skalu vegetace. Predstavte si, ze dete botanickou zahradou a nad vama se tyci hory, obcas ze zasnezenou cepickou. Ze ctyrech tisicu metru koukate na nekonecnost And, kde se modraj laguny, zelenaj stepy, vitr fouka, slunce pali a hluboko pod sebou mate mraky……achhh, nepopsatelne.
Folka, byl nekdy opravdu vtipnej. V jeho reci znamenalo blizko-daleko, rovina-dolunahoru, 5 min-30min atd. Jednou dokonce …cituji „there will be a nice house, where we can sleep“, to znamena, ze sme spali doslova v hromade kravskejch hoven, na ktere se nastlala hromada hajzlpapiru (to je tak uzasna kytka vice vyuziti). No, za sest dni se uz cejtite jako vopravdovej horal. Posledni den se spalo u Folky na zahrade, ktera byla na pate jedne z hor. Dal me rozvejkat nejakej ker jako medicinu a pres tu odpornou chut to opravdu zabralo. Folka ma skvelou zenu a nadherne deti. Celej den skotacej a hrajou si z domacim zvirectvem, nekdy je to az az. Dnes uz se jenom relaxovalo v termalnich bazenkach, ktere teda moc termalni nejsou a bastilo se. Pozitri se jede do Llos Llanos, nizinna to oblast, plna komaru, hadu, vopic……..au tech stipancu mame az moc.
V aute sme zabili velkou cast dne a taky basu piv, coz nam vneslo do tvari velkej usmev a cela atmosfera byla jak z nejakeho filmu. Predstavte si ze ja, Johana, Dada, Dietmar (padesatiletej nemec, kterej se k nam pripojil, skvelej tejpek) a Juan drandime Jurskym Parkem, piva mizej, slunce zapada a vsude kolem je miliony ptaku, krokousu, domorodejch tejpku, zpivame, smejeme se…..auto lita sem a tam, vau. Cestu sme obcas zastavili nekde v malem mestecku a vyvolali velkej rozruch nasi pritomnosti. Cesta byla plna vejmolu a der, takze se furt zpomalovalo a zrychlovalo a motor papal a papal, jenze to vubec nevadi, proto plna nadrz nas stala zhruba ctyricet korunek (Vezuela ma nejlevnejsi benzin na svete, 1l = cca 80 hal.). Obcas nekde horel kus lesa nebo pole, coz je tady naprosto normalni a pri zapadu slunce to na nas delalo obrovske dojmy. Nas kemp se nalejzal kousek od Columbijske hranice, obehnan plotem, to aby nas tam v noci neco nespapalo. Rozumejte, tady se nejdete jen tak projit do pole, nebo do lesa. Hrozi vam prepadeni krokodylem, uskrceni anakondou, ve vode vas sezerou pirane, da vam ranu elektryckej ouhor, nebo proste pri nejhorsim jen tak zakopnete vo kanickua rosipete bramburky. Jezdilo se po rekach, na konich, lovili se pirane a anakondy, kalilo se. Vydeli sme taky sladkovodni delfiny, coz je ohromna sediva, placata potvora, co na tebe hazi svudna ocka a rika „pod si zaplavat, kloucku, no pod“. Az sem nekdy pojedete a pudete treba kolem takove male louze uproster pole, nikdy ji nezkousejte projit. Uz kousek od brehu na vas muze cihat az desetimetova anakonda a pochutna si na vas. Zrovna jednu chytli kousek od naseho kempou, jindy zase pred rokem v jinem kempu anca zabila spiciho cernouska v hamaku, proste takova neskodna potvurka to je.
Z Las Llianos uz vedla po nekolika dnech nase solo cesta bez pruvodce smer Puerto Ayaguicyo. Reknu vam, cetovat tady autobusem je fakt nadprumerny. Rosipana herka plna bubaku, vobcas pristoupi rodinka indianu, ktery tahnou tasky z nejakym palmovim listim a taky vas neustale tahaj z autobusu pu zuby ozbrojeny tejpci v maskacich a neustale neco kontrolujou. Z nasich pasu opravdu nechapou, dou hodne po prachach tak jim obcas musis zalepit hubu nejakym tim drobakem. Neni to moc prijemne, zvlaste v noci, kdyz chce vase dusicka alespon trochu klidu. Do Puerta Ayakucya sme prijeli v noci, coz je dost nebezpecny. Vubec to mesto je jedno velky smetiste, plny divnejch individualit a hroznyho smradu, kterej je umocnenej az ctyricetistupnovim vedrem. Je to uplna hranice Columbie a Amazonie. Dete za reku a ste na uzemi Columbie. Neni to bezbecne mesto, protoze sem prodi haved prave z Columbie a navic tady neni ani jeden turejsta, tudiz ihned vod prijezdu vo vas kazdej vi a muze si vas vztipovat.
Dost sme podcenili situaci a druhej den nse nechali odvest taxikem do tzv. ranchos (coz je chudej okraj mesta, hrozne nebezpecnej, plnej slumu z vlnityho plechu), aby sem z jedine vyhlidky smrakli reku Orinoco. Bylo vedro a tak sme slezli az na breh a jali se koupat. Behem chvile se na nas sebehl mistni geng a z rezavejma macetama si vynutili dva fotaky, batohy, hodinky, brejle a prachy. Snazili sme se utyct, ale mistni nas ruzne nahaneli. Nepreju vam tohle zazit. Ste nekde uplne v trapu a hlavne nevite kudy mate utikat, kdyz vsude je jenoum bordel, smrad, slumy a v nich ta nejhorsi verbez. Byl to opravdu otresnej zazitek, ze sme v nici nemohli oko zavrit. Do ted vidim toho hlavniho, jak mava macetou a tvaris e opravdu hnusne.
Proste pryc z Puerta a pryc od Columbie, tam neni nic vic k videni, nez hromada vodpadku, zlejch lidi a hroznyho smradu. Diky tomu vsemu zaciname chapat Jizni Am..Je to proste jinej zivot, kradeni a mordovani je tady bezna vec, hori les, lidi nemaj ridicaky, auta nesvitej, navic sou uplne rosekany, lidi se valej po ulicich, vobcas zebraj, vobcas sou uplne nasracky v devet rano….proste wilde life. Pisu ze Cuidad Bolivar, coz je mesto na pocatku delty Orinoca. Bydlime v hotelu, kde je v pokoji sprcha jen za zidkou, u touho hajzl, na kterej si sednout vyzaduje chvili rozhodovani a vubec ten smradek neni moc vonavej. Cejtime se tady celkem bezbecne (samozrejme mame mapku mesta, kde je vyznaceno, kam se vubec nema chodit, chceli clovek zustat zdravej a nevokradenej) . Pozitri se chystame na sestnact dni do divociny, hlubokejch dzungli, tepuis (stolove hory), k indianum a do krasne prirody vubec. Samozrejme z pruvodcem, jinak se to moc neda. Mejte se zatim krasne a uzivejte zivota.
Jinak je tady ale fakt krasne. Obcas je zaludek sevrenejsi, ale da se na to vsechno zviknout. Sme tady fakt stastny.
Taky sem navstivil zdejsi hudebni skolu. Trochu sem se zakecal s ucitelem klasicke kytary a jelikoz spanelsky moc nehabluju, vetsinou vsecho odkejvam a rikam jenom “ si, si, es verdad“. Vubec je to dobrej recept na komunikaciu. Nekdo na tebe zamumla nejakej zmatek, ty zopakujes posledni tri slova, ktery rekl a pokejves u toho hlavou, jako ze ma pravdu. Voni vubec nechapou, ze jim nestacis rozument a melou a melu, jenze venezuelska spanina je jako cestina po patnacti pivech. Obcas se me zasteskne po podiu, klukach, me drahocene, azurove pritelkyni (moje kytara) a vubec jen tak na momentik skocit na poradny cesky pivo, to teda jo.
Tak tady pisu nejake mejlaky rodicum atd. jenze vedle me sedi venezuelskej zpratek a neustale do me klepe, jako abych se podival co hraje za hry. Je to same strileni na Bin Ladina, Husajna, deformovani Michaela Jacksona a von se u toho tvari hrozne blazene. Taky by tady mohli vypnout klimosku, protoze sem jek zmrzlina. Kdyz pak vyjdu ven, do toho ctyricetistupnoveho vedra, praskne me termostat. No, zrovna ted sem si musel prubnout, jak se strili Bin Ladin raketou, kdybych to neudelal, bude tady ten vedle me furt do me klepat a delat…“a, a, senor, mira, tienes que prubatar, que la muerte de Bin Ladin es“.
Cao bando v perovkach a kulichach. Sme uz slusne zajety venezuelani, cerny vod sluce, hubeny vod hladu, ja mam nekolika tejdeni vous a vubec, zazitku mame furu. Dlouho sme nepsali, protoze nebylo vod kad, prece, ne? Co pak je v pralese nejakej internet? Jo, byla tam nejaka ta liana, ale pres ni se slo pripojit leda tak k Mravenec Network. Zhruba pred vic jak tejdnem sme se vydali smer Canaima, coz je opravdovej raj na tej nasi kulate planete. Par hodin autem z mesta, pak letiste, coz byla jenom takova celkem nerovna plocha, kterou hlidal chrapajici bubak se samopalem a letadla, teda spise vraky letadel, ktery teda vubec nevzbuzovala nasi duveru. V jednom tom prasroji se dokonce hrabal umazanej vogar sroubovakem a myslim ze dost improvizoval.
Nakonec pro nas priletelo celkem slusne letadelko, jenom pro sest lidi. Takovej prcek. Mel sem stesti a sedel vedle pilota, maje pred sebou vselijake ty budiky a packy. Rikal sem si, tady je takove pekne tlacitko s napisem OFF, tak to mackat nebudu. Zhruba pul hodinovej let byl uzasnej. Pod nama nekonecne dzungle, ruznobarevne reky, obcas nam taky prohnala zaludek nejaka ta turbolence a uz sme si to sradovali smer paradise. Canaima je takova mala vesnicka, kam se dostanete jenom letecky. Je lemovana hustou vegetaci a situovana na breh neceho, co se neda moc popsat. Ohromna ricni laguna, vepredu s pasem gigantickejch vodopadu a z vody obcas kouka vodni palma….no, tady fakt musel zit Adam a Eva. Do nohou nas lehtal jemnej, uplne bilej pisek a voda tady ma barvu jako Cocacola, coz je dane znacnym obsahem zeleza.
Druhej den se vyrazilo lodi (takovej vydlabanej kmen, vzadu s motorem a vepredu z bubakem) proti proudu a take sme se prosli pod jednim z vodopadu. Je to nadhera, detesi podel skaliska a pres vas padaji tuny vody, delaje hroznej randal, ze na sebe musite kricet i z blizka. Dlouho sme necekali a nastala prekerni situace. K veceru, kdy uz sme meli velkou cast cesty za sebou, nam klekl motor a to zrovna v nekonecnejch koncinach, kde na breh nevystoupite pres bujnou vegetaci a siroko daleko se nikoho nedovolate. Navic se zacalo serit a to tady znamena nastup moskitu. Ctyri bubakove (venezuelci, vetsinou jenom v tenkach a macetou u pasu), co nasi lod ridili, si dluho lamali hlavu, jak celu vec vyresit. Tak po pul hodine jeden postavil padlo a napric privazal nejakou tycku a pres to hodil dadinu sukni, jako ze plachta. Vzhledem k tomu, ze nefoukal vitr a lod mela s nama tak dve tuny, to byl skvelej vtip a moc sme se nasmali.
Jenze voni to ty bubakobe mysleli smrtelne vazne. Nastesti si nechali vysvetlit, ze je to uplnej nesmysl a ze lepsi bude se chopit padel a najit nejblizsi plazicku na nocleh. Padlovalo se vsim co sme meli po ruce, kus lavicky, viko od mraziciho boxu, sandalky, ruce a nakonec, uz v uplne tme, se po nejake te hodine zakotvilo na krasne, pisecne plazi, kde se rozdelal ohen a spalo se jen tak bez spacaku. Nadherna noc, z nadhernym mracnem a mesicem, ktery osvetloval ohromnou Ayuan tepui (takova stolova hor, ktera ma xxxx km ctverecnich a jeji vejska cini cca 1500-1800m) a do toho plapolal ohen jak v ceste do praveku. Druhej den uz nas vezl nahradni motor, kterej pres noc dorazil, dale proti proudu a po nekolika hodinove jizde lodi a hodine a pul chuze dzunglou se pred nama ukazal….jo, byl to von, cil nasi cesty, ohromnej, gigantickej, prekrasnej SALTO ANGEL, nejvissi vodopad sveta. Koupete se ve studenem jezirku a pred vas pada voda z kilometrove vejsky, jo, kilometrove a basta.
Pak navrat do Canaimy, nejaka ta koupacka a odlet zpet do Cuidad Bolivra. Jeste sme neco pojedli a dochutili to mravencema (normalne mravenci jako omacka, ktery palej a vyborne chutnaj, mnam) a jelo se na Rio Caura, coz je reka v nekonecnejch koncinach. Celej den cesta autem (rozumejte, tady vzdalenosti se pocitaj na stovky km), pak lodi opet celej den proti proudu a prdel nechape ze este zije. Koupani je tady na Rio Caura znamenite, ale musite si davat majzla na vselijake potvory. V klidnejsi, bahnite vode vas muze sejmou elektryckej ouhor, coz je ohromna svine (jednohu sme videli vyplavenyho nabrehu) ktera vas bezmilosti probije, ze se z toho utopite. Krome kajmanu, hodne nebezpecne anakondy a pirani se tady lide jeste bojej tzv. rally. To je takovej rejnok, vepredu z dvouma zubama a na ocase ma trn. Rana timto ocasem je dost neprijemna a opet to muze skoncit hropbeckem.
Cestou nam opet klekl motor a to nad perejema, kde se lod zasekla a uz se zase neco delo. Ihned plne dno benzinu, lomcovani, zapoleni a nastesti se jelo zase dal. Zdejsi indianske kmeny se na vas netvarej vubec vesele, protoze nejsou na mestsky vejrostky vubec zvjedavi. Opet padla tma a ty nasi bubaci nemeli ani baterku a klickovat po slepu mezi kamenama? No, sme hrozne statecny:). Rano sme se probudili na krasnem fleku, takovej kyc, ze ho delal snad Knizak. Dzungle sou tu huste, plne lian, ruzne pokroucenjch stromu, bananovniku, kytek, kvetu a kyticek. Dal od reky se spusti silenej orchestr vselijakejch zvuku, bzuceni, skunkani, parani, cvrceni, piskani, svitoreni, hrabani, kuhdani, mnutydejni,nssdfno, hsoso kspaf rrrrrrrrrrrrrrrrr,sssssssss jkogjo fdkpfgewoewmvdmdw, no nekdy neverite, ze tekovej zvuk muze vydavat zvire.
Cestou potkate obcas indiana, coz je takova mala drzka plna licnich kosti a na zadech nese treba lodni motor, kterej bych sotva nesl ve dvouch, nebo maj nejakej vak a na hore je zelva, zamotana do travy. A ty motejlove, to sou kuoskove, barevny, velky, trpitej se a lejtaj jemom tak kolem vas, jakoby rikali „bacha, vole, letim, tady nemas co stat.“ Davejte si hlavne bacha na takoveho velkeho cerneho brabence, kterej si to, obcas, straduje po ceste, kousne vas a vy pak podlehnete vysokejm horeckam behem jednoho dne. Jednou pres nasi cestu doslova tekl tak dvoumetrovej proud mravencu a ze stran je kontrolovali mravenci o neco vetsi z bilou hlavou a velkejma kusadlama, zrejme jejich otrokari. Take tady ciha v dire tarantula. Jedna, takova velka, chlupata, dokonce okupuje nas zachod a musis na ni zadupat, aby zalezla, mrcha jedna. Jinak, opet giganticke vodopady, maje nahore prirodni bazenek a koupe se tu znamenite.
Cestou domu sme uvideli neco, co se vidi malokdy. Na brehu reky lezela nazrana anakonda, ktera zrejme slupla krokodejla. Musim teda uznat, ze konecne chapu, proc je pro lidi tak nebezpecna. Jeji rozmery sou neuveritelne a to byl zrovna jen prumerny exemplar, maje tak neco pres sest metru, ale v pase, v pase..aaaaa, normalne tlusta jak dobre napapanej clovek. Jeden z bubaku na ni cakal vodu, az se mylostiva uracila hnout a jeji masa sjela do vody jak pytel hliny. No a celodeni navrat do mesta byl opet nepochopitelnej. Voni ty bubaci tady proste vubec nefungujou. Vsechno je sice „NO PROBLEMA“, ale problem je tady uz jen kdyz lezete do auta, ktery nema okna a voni teprve zacnou resit, ze to nema mezi pedalama spojku, ze neni benzin, ze neustale cekate, ze proste na vsecho serou a podle toho to tady vsechno vypada. Tohle je kapitola sama pro sebe. Jezdej jak blazni, nemaj ridicaky, auta sou uplne rachotiny, dopravni znacku si tady muzete jen predstavit a cesty sou plne der.
Mame tady z toho vseho zachvaty smichu i totalni nasranosti, jenze kdyz zrovna klejeme, projede kolem nas treba peticlena rodina na jedny motorce a uz mame zase kotvu pod nosem. Tak to je a to je na tom to, proc se cestuje. Vecer mirime na tyden smer Gran Sabana, Roraima, Brazilska a Guyanska hranice a vubec za hranicu fantasie. Mejte se tu zatim pekne a opalujte se.
Ahoj hovada. Jeste zijeme, teda alespon myslim. Mame za sebou opravdu narocnej, tejdeni pochod na jedno z nejhustsich prirodnich zarizeni tady ve Venezuele. Necejtime nohy, teda jako cejtime, ale jen ten smrad z nich a ja cerstve schodil horecku, ktera me, mrcha, prohanela ctyri dny. Sme v Grand Sabane v malem mestecku St. Elena a uzivame nejpomalejsiho internetu na svete. Kolem nas je narodni park Canaima, kterej ma cca 3 000 000 km2 a je to neuveritelnej narez, co se tejce rozhledu po krajine a pocitu absolutniho prostoru. Prvni den sme jezdili starou megaToyotou po zdejsich vodopadech a take smrakli jaspisova jezirka. Predstavte si potucek, skoro ricku, jejiz podlozi je uplne oranzove a nekde tigovane jakoby tam pod vodou lezela kuze tigrova, kterej ji tam zapomel pri ranim pokoupani.
Dale sme podlejzali vodopad takoveho kalibru, ze sme se vsichni museli drzet pevne za ruce, aby nas to nesplachlo. Verte, ten proud je neuveritelnej a kdyz podlezate jeskyni, ktera je jeste pod proudem vody, tak uz nikdy nebudete trpet klustrofobiou, jednou, voskilvou. Aj sme se kluzali na prirodnich klouzackach jak haranti na piskovisti a reknu vam, to teda svisti, jelikoz ten kamen ma vlastnost porculanu a ta prdel po nom klouze jak namazana olejem. K veceru pak klasicky zacli kousat male musky Pury Pury a to je sakra svinska zalezitost. Pred tema mrchama neni uniku a ani na ne nefunguje se namazat cimkoliv, branit se jakkoliv a delat teda cokoliv je na nic. Mate pak celeho cloveka poseteho pupenci, ktery maj na hore krvavou skvrnku a seredne simraj a kdo je simra pak jeste rukou, toho simraj jeste vic.
Druhej den sme vyrazili smer Roraima. Roraima je nejvetsi tepui )stolova hora) na svete, na ktere se protina hranice Guyany a Brazilie. Je to fakt macek. Dete k ni dva dny sviznou chuzi a vona je furt stejne daleko od vas, aby taky ne, kdyz ma potvora 2 810m a xx km2 a vubec je takova naduta svou obrovitosti. Magickej pocit je pod ni spat, protoze to si opravdu uvedomujete jak ste malinky a zranitelny, vlastne ste jenom takove male nic, co odfoukne vitr. Pochod na horu zabere opet celej den a neni to sranda, protoze stoupate prudkym svahem, hustou dzunglou, preze kameny a koreny, potite se snad i v uchu a pri pohledu na horu zjistite, ze cesta vubec neubejva. Krosna na zadech vam dela nutneho spolecnika, zrovna jako nas indianskej pruvodce z hrozne srandovni anglictinou a knirkem. Kolem vas obcas proleti kolibrik, nebo zprska studene vody, padajici od nekud ze skal a to je velice prijemne.
To co se naleza na povrchu roraimske tepui se da nazvat mesicni krajinou. Nekonecna dalka kamenejch utvaru, jezirek, louzi, potucku, vodopadku, keriku…………no oulet nevidanej. Nachazi se zde zhruba 2 000 druhu kytek a pul tohoto poctu sou kyticky endemicke, tudiz je nenajdete nikde jinde nez tady. Male kere, orchideje, nekolik druhu masozravejch kousku, bonzaiky a vubec fakt podivna kvetena tu roste. Neustale se zde strida slunce, mlha, dest, duha, rosa a to hrozne rychle a nekdy je to az neprijemne, protoze zmoknete, uschnete, ofouknete a zase dokola, az sem s toho dostal horecku. Nadherna koupacka v prirodnich bazenkach, crystalova pole plna malejch, pruhlednejch, sluncem brousenecj crystalu a pak najednu prasklina, co do hluoubky ma 400 m a zni se ozivaji priserne zvuky. To dela ptak co se zove quacaro, nesnasi svetlo a vydava zvuk jako kocka pod cirkularkou. Tech mrsek je tam nekolik tisic a rvou a rvou a za potrvaou vylitnou az v noci.
Vecer sedite na okraji, pod vama petisetmetrova propast, daleka krajina, obcas nekde se leskne zakruta reky, sem tam se cmoudi z ohne a do toho zapada slunce, mnam, to je jidlo. Rano zase vejchod slunce, mlha a skvostne momenty sou, kdyz se rosviti vsech tech milion jezirek a louzi a dotoho trcej ruzne tvarovane kameny co obcas pripominaj tu slona, tu zelvu, tu zabu a v dalce stoji Take s kamerou. Take je japoncik, co se k nam pripojil a je snim horzna prdel i kdyz nic nerika, takze je sranda furt, protoze nerika nikdy nic, jenom obcas krici ze spani, nebo skrta mokrym zapalovacem a u toho vydava divnej zvuk. Vsechno toci na svoji minikameru a nevinecha nic……………………………………….. bouzel musim koncit, jede nam autobus a zitra uz budema u more, tak to dopisu pak. Mejte se tu hodne.
Tak sem to posledne musel prerusit, protoze autobus mel na cas a ja to proste nestihl dopsat. To sem este netusil, jak narocna bude cesta na misto, odkud ted pisu. Tak tedy, kde sem zkoncil? Jo, ten japoncik. Co dodat, proste na nej budeme pamatovat a dycky kdyz si vzpomenem na to jak vecer kricel ze spani, budem se smat. Na Roraime sme pobyli den a pul, paradne sme se nevyspali, protoze tamnejsi klima tomu nechtelo a ceta zpatky bola opet narocna. Vlastne sme sest dni pochodovali z baglama na zadech a skoro nezrali, protoze korinky tady nechutnaj nejlepe, jeden kolibrik pro nekolik lidi taky nic moc a naseho jidla sme meli jen tak tak. Cestou zpet sme pozorovali velkeho, chlupateho, barevneho brabence jak si to masti steblo po steblu. Jeden vecer dokonce nas kamarad zarval a kdyz sme posvitili na jeho ruku, bylo nam do blinkani. Normalne se mu do dlane zacal zavrtavat cerv, co si chtel udelat z jeho tela domecek a splodit tam potomstvo, ktere posleze by zralo jeho dobre masicko, mnam Jeden tejpek, co sme ho potkali, vypravel jak musel do nemocnice, aby mo tohodle masohlodavce vyskrabli. Dale nasledovala cesta na caribske plaze. Opet dvacet hodin v autobusech, zacpach, klaksonech, rachotu a smradu, akorat sem si cestou koupil kytaru, na kterou tady brnkam. Verte, predstavoval sem si to tady jako v Thajsku, ale realita bola opet tvrda. Male mestecko Santa Fe, kam sme dorazili tesne pred zapadem slunce, je spinava dira, plna vodpadku, hodne divnejch lidi a vubec, do raje to ma hodne daleko. Voni ty prasata proste nic neudrzujou, aby to bylo hezky. Nase posada je takova kraksna, nahore z hamakama a dole z kyselou obsluhou. Jinak to tady ma ruzne vychytavky. Sedite na plazi, pride bubak s kosem cerstvejch oustric (Johana uz cele odpoledne okupuje zachod) a za babku vam jich par naloupe a vy je pak zakampnete limetkou a slupnete, ty jo, fakt bomba. Taky si tady zajdete na cerstvou rybu, ktera je dobra a macata a levna a koukate od talire na pelikany, ktery okupujou zdejsi pristav. Zejra jedem lodi na nejake ostuvky se potapet, protoze tady na plazi najdete tak leda plechovku, nebo lahev od piva. Jinak co dodat, uz nam nase cesta krati a za par dni uz budu zase sedet v mem dvouhektarovem bytecku. Sme zase o neco opalenejsi, smradlavejsi, spanelky uz si dopcela pokecame a muj vous zase o neco povyrostl (nemuzu se na sebe podivat do zrcadla, protoze vypadam jak kdych hral pet let na dydzarydu). Koncim dneska z psanim a du koupit rum, aby bylo co v hamace pit….to si takhle pudu po plazi, slunce bude zapadat, jenom sandala me bude hrat a jeste jednou dneska hupsnu pod vlnu, aby me kolebala jen tak halabala, aby spanek byl lehci a slanej vitr sladci…..achh
Konecne tady ten internet zase facha. Neni to sranda, protoze zdejsi internetova kavarna je takova mala mistnost na plazi a v ni tri pocitace, ktery neustale nefungujou, takze sem casto chodime a ptame se „por favor, internet trabacha y no trabacha?“. Musim rict, ze valeni se na plazi je fajne vec, kor kdyz mate za sebou pet tejdnu neustaleho cestovani, posouvani se autobusama, brodeni se rekama, chozenim dzunglema, lezenim horama a vubec, to neustale venezuolozeni je narocne.
Predevcerejskem nas kapitan mala fousata opice odvezl na nejake potapeni. Cestou nam tancilo hejno delfinu hned vedle lodi a sou to teda fakt smesny potvory. Naprosto sinchroni vejskoky a brazdeni hrbetni ploutve vypada, jakoby to delfousi meli nacvicene. Potapeni celkem dobre, ale spousta koralu je mrtvejch, plaze sou plne vodpadku a meduzky zahaj vostosest.
Hodne casu nam zabere pozorovani lokalnich blaznu, kterejch je tady hned nekolik druhu. Jeden treba chodi z jednoho konce plaze na druhej a to furt dokola, celej den a jeste u toho neco zvatla. Projde kolem vas tak osmsetkrat za den, takze neni divu, ze kdyz neni deset minut videt, mame strach, jestli se mu neco nestalo. Jinej zase provadi nejake modlitby k slunci a u toho dela takovej zvlastni pohyb. Neco zamumla, divne zakrouti rukama a projede si pravou rukou male misto na hlave a jelikoz na tom miste ma uz poradnou plesku, soudime, ze uz to dela nejakej ten rok. Takhle to opakuje kazdejch deset metru, no fakt si proti nemu prideme normalni. Obcas vedle vas vytuhne uplne vozralej somrak z flaskou rumu a jeste nez ho slunce uspi, snazi se vas zaujmout naprosto prisernym zpevem (proti nemu sme Karlove Gottove).
Hrozne tady bastime ryby, oustrice rovnou na plazi vod tejpka a nebo si koupime kokos, zapichneme do nej brcko a sajeme. Vecer koupime flasku ci dve rumu Cacique a nalijeme ho do kokosu a jak se ty chute prolnou, tak hupsneme do hamaky a za lehkeho pohupovani sledujeme jak ta cervena kule zapada za more a lehce u toho popotahujeme z brcka. Jo, vcera sem oholil sestitejdeni vous. Uz sem zase sestnactiletej klucina a ne zarostlej santusak z predmesti. Kdyz sem to shodil, celekem sem se lekl, protoze tam kde ten vous byl mam ted uplne bila mista a holky se me smejou. Co dodat? Do odjezdu uz mame sotva sest dni a za chvilku uz zase budeme nosit zimni obleceni, pit horke caje, spat pod perinou, mejt se, pracovat a to neni zdaleka to same jako pajdat v rozstrhanjech sandelech z baglem na zadech a sem tam prohodit „ola, amigos, como estan, por favour, tres cervesaz, una pesacado con arroz y ensalada, dos pastas, dos chugos de fressa y una pina, muchas gracias“
Dalsi gratulace pro brachu a tentokrate taky vod brachy. Jo a prosi. Prosim, Dane, dej do novinek vsechno nove co sem psal minule, predminule a ted, vsak vis, dik. Mejte se tu krasne a ja sebou du placnout vo more. Cao
01.03.2004
Ani nechapu jak muzem bejt tak naivni, ze sme to jeste nepochopili, proste tady je presna dohoda relativni vec. Nezbylo nam, tedy, nic jineho, nez vzit tago na bus terminal, kde to neni vecer vubec koser. Proste zmatek, hromada tzv. melandros, to sou ty co vam daj nuz pod krk a vy jim odevzdated vse co mate a vubec prasata nejspinavejsi tam na vas hazej zle oka. „COOO? Ze nic dneska uz nejede, co ted, aaa taxi, kolik?, ty vole drahy, no co, ty vole, vcem to sedime, to je kraksna, kam ten ridic bezi, jo, tak nas nejspis zaveze za roh a tam……mizime, uf, este ze sme venku.“ Zmateny behani po terminale je fakt zahul a nastesti za pul hodiny sedime v malem autobusku a mirime smer nase posada. Jenze jeste musime projit od zastavky pres mestecko na plaz a to je teda hodne vo….., autobusak je ale kavalir a zavazi nas az k posade, diky. Zaludek je opet v klidu a srdce tluce jak ma.
No mozna to zni neverohodne, ale prectete si nekdy o Venezuele a jejim nebezpeci. Je to tu velkej pruser. Nejvic ale Caracas, kam zejtra jedem. Vis ze tam za posledni tejden zheblo pres osmdesat lidi, proste zadna prdel. Kazdej Venezuelan ti rekne, ze v Caracasu (hlavni mesto) te kuchnou pro tvoje boty, sem tam te unesou, mali ctrnactilety haranti tam hulej speky a strilej lidi, v nekterejch castech nemuzes nosit ani hodinky, jinak ti hrozi prepadeni, nekde ani vecer auta nestavej na cervenou, protoze jim hrozi to same. Ja bych tomu taky nejraci neveril, ale slisim to tady od lokalu opravdu dene a staci se podivat do novin nebo televize, proste masakr. Meli sme dokonce stesti na vlastni kuzi poznat jedno z nejnebezpecnejsich mist Caracasu a to je La Bandera, fakt to neni nic hezkeho. No nebudu uz tady strasit, kdo neveri at si o tom precte nekde jinde, ja uz tady budu psat jenom o krasnejch vecech.
Takova opravdu dobra vec, co me tady potkala je, ze sem se seznamil z mistni telenovelovskou hereckou a dzemoval s ni kytaru. To bylo uzo, kor kdyz pak druhej den chodila po obrazovce. Vlastne na kytaru sem hral ja a ona na Cuatro. Do cuatra sem se zblaznil. Neni to lehky, ma to jen ctyri struny a ladi se to jinak. Koupil sem si teda tady mimo kytary jeste dve ruzne cuatra a jal se pod dohledem mistnich bubaku pilne cvicit. Doufam, ze vam to jednou budu moct predvect.
PANY A DAMOVE, jeste naposled skocime do more, jeste naposled si dame oustricku, jeste naposled smraknem zapad slunce nad oceanem a z malou slzou pod okem
se odeberem smer CR. Zazili sme krasne veci, strasne veci, meli sme euforky aj sme se klepali hruzou, jedli mravence, bejci oci, pirane…celkem petadvacet dni pobyli v divoke prirode, bali se anakond, hadu, krokodejlu a elektryckejch ouhoru, byli v horach, savanach, dzunglich, pralesich, plazich a plantazich, poznali mraky dobrejch i zlejch lidi, dvakrat sme se nechali okract, slunili sme se, klepali zimou, nehadali sme se, uzivali a hlavne sme se celou dobu tesili, jak se sejdem na koncerte a vsechno
to dukladne probereme. Priste uz napisu od nas, aj, to je me tak nejak smutno. AAAAHHHHOOOOJJJ VENEZUELO, MAME TE MOC RADI _JOHANA, DADA A JA