Barma 2007
01.01.2007
Ahoj Lidi
Je novej a rok a tomu starýmu bychom chtěli poděkovat za všechno. Natočili jsme desku, pokřtili jí, odjeli mraky koncertů a za to všechno děkujeme tomu roku 2006. Jakej bude 2007? Budeme se snažit, abychom Vám ho zpříjemnili.
Poslední dobu sem moc nepsal. Omlouvám se, ale sešla se mě práce a já na ní nechal úplně všechnu energii. Po grafice se mě teď rozhodně stejskat nebude, ale mám radost z věcí na kterých sem spolupracoval.
Teď mám pár hodin do odletu. Balím poslední věcí a odlétám nejdříve do Kataru a z Kataru do hlavního města Barmy Yangoon. Od tud povede pouť směrem na sever až si třeba sáhnu na Himaláje. V Barmě díky cenzuře a vojenské diktatuře nefunguje moc internet. Proto mne omluvte, když se dlouho neozvu.
Mějte se tu krásně a těším se, až zase říznu do kytary.
06.01.2007
Ahoj Lide
Sme s Johanou druhej den v Barme {Myanmaru]. Moje psani bude velice omezene, neb internet je tady fakt spatnej. Trajdame po hlavnim meste Yangonu {cti Rangun] a vstrebavame prvni bacily. Je to tu hodne podobny indii, akorat tady neni moc rozdil mezi chudobou a bohatejma, neb je tady jen ta stredni a chuda vrstva.
Ulice klasicky spinave, plne psu a bordelu. Ale to k tomu patri, takze si to vychutnavame plnejma douskama.
Jestli si nekdy o Barme neco prectete, zjistite, jaka je tady nevalna politicka situace. Lidem vladne vojenska junta a import zapadniho zbozi je znacne omezen.
To mozna je ale to krasne na tom vsem. Internet taky nic moc. Jeste nedavno bylo za nelegalni drzeni modemu nasazeno osmnact let vezeni natvrdo. A vlastne kdokoli nevyhovuje zdejsimu rezimu ma dosti velkej problem. Konci to zalarem, ci nucenajme pracema za nehoraznejch podminek. Ale to je jen ta negativni stranka.
Barmanci sou otevreny a lidi, co se usmejou na kazdem kroku. Zachod je indickeho modelu, to znamena, ze je dira v podlaze a papir se nepouziva. Pekne rukou do zadku a jedeme. Ja uz sem na tohle nejetej z Indie, takze me to nevadi, ale Johana se toho desi. No, ono ji ni jineho stejne nezbejva. Vim, je to hnusny, ale clovek se na cestach musi podat temto vecem.
Nas plan je pobejt v Rangunu jeste par dni a potom vyrazime smerem na sever.
Nevim, jak to tam bude s internetem, tak doufam ze alespon neco.
Bohuzel internet je tady vladou blokovanej a nekam se nemuzu dostat. Nase stranky wohnouti si neprohlednu. Ach jo
Tak se bando mejte a uzivejte toho snehu co tam je vsude kolem vas.
Hozhomolka podtobolka a j
07.01.2007
Min ge la ba
Min ge la ba je bramsky dobry den. Rikame to tu tak tisickrat za den a je to hrozna sranda.
Nase vcerejsi cesta vedla do nejvetsiho budhistickeho chramu v asii. Menuje se swegadon paya a je to nehorazenj ulet. Normalne pamatky moc nemusim, ale tohle me dostalo do kolen. Na hore nedaleko centra Yangonu se rozlejza do vsech stran a v jeho centru se tyci mohutna stupa. Vsechno je pozlacene vcetne stovek nejruznejsich vezi a vezicek. Lidi se modli k socham budhy, mnisi pocitaj korale a hlubokym hlasem bruci modlitby a vsechno je provonene vonnejma tyckama. Na vecer vsechno poleje cervenej zapad slunce a vzikne neuveritelna atmosfera. Pripomelo me to trosku nase vanoce.
Zakecali jsme se s jednim studentem, ale nastala trosku dusna situace. Te kluk byl zrejme sledovanej vladnoci strukturou a tak sme se trochu nervozni s nim rozloucili. Nic mene nam stacil rict celkem drsny veci, vcetne toho, jak uz byl jednou zavrenej. Byl to chytrej kluk s otevrenejma ocima, co se zajimal o cetbu a deni ve svete. Vypravel nam, ze nektere studenty co si vyskakuji podobne jako on nekdy vladnouci junta zavrazdi, v lepsim pripade zavre do hustyho kriminalu.
No. O zdejsi politicke situaci ted nechci psat. I kdyz je to hodne zajimave a drsne tema.
Zejtra odjizdime smerem na sever k obrovskemu pozlacenemu kameni a pak dal k jezeru Inle. Jak to bude s internetem, to rekne cert.
Min ge laba a chez u be
Honzohomola podtobolaka a jozka nozka
09.01.2007
Minge la ba
Tak sme se o den zdrzeli, neb to na me zese sedlo. Hygiena jidla a obecne je tady fakt spatna a tak prislo to co prijde dycky. Sracka jak remen a horecky jak v kamnech, krece do bricha a vubec tyhle radosti cestovani. Johana me v noci otirala propocene celo a me se zdalo ze cas je nekonecnej. Mmam, Kolikrat sem tenhle nadhernej pocit uz zazil. Ted se z toho uz castecne venku. Dokonce sem zvladnul trajdat po meste a vokukovat ty nehoraznosti co sou k videni na ulici. Na sezrani smazenejch cervu sem si ale jeste po te noci netroufl.
Nic mene sme byli na koncerte mistnich kapel a sli sme do kolen. Hodne nas to rozesmalo. Nedokazu to tedka popsat, ale myslim ze sem rad, ze delam hudbu v nasi rodne vlasti. Dokonce se na koncerte vyskytl i bernardyn, coz ve petatriceti stupnovem vedru nechapu.
UIlice sou k prasknuti precpane bubakama, co rvou, kaslou, cumej, chodej a vselijak se hemzej. Do toho samej pes, sem tam krysa a hle, palec hnisa.
Belocha tady nepotkate, jen u nas v hotelu, kde je krasny posezeni. Rano odsud odjela dvojice, ktera to po ctyrech dnech vzdala. Bylo jim hodne spatne.
Taky sem tam cejtime otresy pudy, az se voda vce sklenici houpe.Zrejme pod nama nejaka sopka sopti, tak doufam, ze nezasopti poradne. Rano vstavame ve ctyri hodiny a jedeme smerem na sever. Tak az to pujde, zase pisneme.
Honzomolka podtobolka
15.01.2007
Ahoj lidi
Tak po dlouhe dobe sme nasli interenet. Mozna se slovem internet sem to trochu prehnal. Pripojeni je to nejhorsi z nejhorsich. A hlevne tady nefunguje moc elektrika ani v hlavnich mestech. Vetsina obchodu a zarizeni jede na vlastni agregat, takze motory rvou na kazdem kroku. Barma je vlastne obecne zeme nepostizena zapadem a zda se opravdova. Tursismus sem zatim moc neproniknul, takze lide nejsou jeste skazeny zebranim a otravovanim. Vzhlemdem k totalni chudobe ktera se tady naleza, je atmosfera nepopsatelna. Trochu me to propomina Indii, ale je to prece jenom zasitejsi kus sveta. Nadnarodni banky tady neexistujou a tudis mame trochu honicku s dolarama. Daj se vymenit sice na cernym trhu, ale dolarova bankovka, kterou menite musi bejt naprosto neposkozena, jinak ji nevezmou. To nam dela trochu starosti, ale nebojte, poradime si>] Mame za sebou narocne presuny autobusem. Autobus je vetsinou kraksna na rospadnuti, do ktery se nacpe co nejvic lidi a to se vsim vsudy. Krabice, tasky, leseni, motor a tak. Vetsinou tam neni k hnuti a vydrzet celou noc ve skroucene pozici je fakt narocny. Kdyz k tomu pripocteme silnice, co se ani silnicema nazvat nedaj, je to krasnej zazitek. Nekdo vam bleje skoro na rameno, dasli taha hodinu kemra z paty, treti vam usina na rameni a do toho mate sracku jak brno. A takovej hajzl na nadrazich, to je fakt pro silny natury. Nam to uz moc probvlem nedela, protoze clovek si casem zvykne.
Dali jsme si tri denni trek po horach. Spali v horskejch vesnicich s domorodcema, nebo treba v uplne opustenym budha klastere, kde nam delal spolecnost jen hluchej mnich, zasitej v rohu v dekach. Ta atomsfera se neda popsat. Zadna elektrika, jen ticho, zima a tajemne modlitby. Zradlo celkem ujde, ale kdyz to srovnam s jinejma asijskejma zemnema, neni to nic extra. Dali sme si vcera jedni tradicni jidlo a ja myslel ze se pobleju. Velkej kus veproveho speku plaval ve voleji a smrdel. Sezral sem ho pulku, ale trapil sem se. Kdyz vezmeme v potaz, ze lednicka tady prakticky neexistuje, tak to ma takovejdele postup. Zabijou prase a to lezi v petaricetistupnovem vedru nakrajene nekde na trhu, kde na nej litaj mouchy. Pak ho nekdo koupoi a uvari s korenim. V tehle podobe to prase lezi v hrnci dalsich par dni, no a potom pridu ja a sezeru ho. No. A pak to casto konci velkou srackou a nevolnosti. Clovek se ale stava odolnejsi a odolnejsi. Hlavne vsude se vari na ohni i v pripade lepsich restauraci. Jinak krasnej smradek, spindirove se skazenejma zubama, ale vsude plno usmevu a pohody.
Barmu si vychutnavame se vsim vsudy. Ckejk nas zese narocne presuny, ale ted si damnee par dniu relax. Nevime, kdy zese objevime internet, tak napisme az to pujde.
Uf, napsat na tyhle klavesnici rioman je rekord. Tak om,luvte spatnou kvalitu
Honzhomolka podtobolka a jolka
17.01.2007
Ahoj Kamaradi
Tak jeste nez se na desli dobu zejtra rozloucime s internetem, pisnu par radek.
Chtel bych tu Barmu tak nejak popsat, ale je to slozite. Barma je typicka tim, ze je velmi nabozensky zalozena. Devadesat pet procen lidi tvorej budhisti.
Chramy, stupy, oltare a podobne symboly sou doslova na kazdem kroku.
Holohlavejch mnichu co nosej jen jakejsi cervenej hadr vomotanej kolem pasu a ramen, je tady miliony. Kazdej barmanec se stane mniche nejmene trikrat za zivot. Sou hrozne pratelsky a neustale nas chtej poucovat vo karme, modlitbe a oslavovani budhy. Mne jako naprostemu atheistovi a materialistovy to ale nic nerika. Je to vsechno nadherne, kouzelne a mysticke, ale modlit se, nebo meditovat nedokazu a ani nechci. Sem spise pozorovatel a zivotni stil evropana me naprosto vyhovuje. Jime s lokalama na ulici, povidame si s nima, jezdime s nima v taxicich a riksach, ale to je maximum jak se jim priblizime. Zadny duchovno rozhodne nehledam i kdyz to cloveka tady svadi.
Daslim typickym rysem jsou skazene zuby. Barmanci, tak jako indove zvejkaj betel. Betel je takovej prasek potrenej nehasenym vapnem a zabalenej do listu.
Vsichni ho zvejkaj a maj vod nej uplne cerveny a prozrany zuby. Vsude kam se kouknete lezej flusance, ktery vypadaj jak krvava skvrna. No i kdyz se nekdo usmeje, neustale vam oci utikaj k tomu usmevu, protoze to je nekdy fakt nechutny.
Vcera sme meli takovej zazitek. Nejlevnejsim druhem dopravy je tady kolo – riksa. To znamena, ze vetsinou uplne vyzable tintiko slape a veze nas dva na takovem drevenem sedatku pres ruzne vejmoly, kameny a diry a vubec nechapu jak nas muze uvest. Vcera nas jeden vezl k jedne posvatne hore a cesta byla daleka.
Bylo me ho lito, protoze drel jak kun. Tak sem to vzal za nej, coz byla nehorazna prca. Belocho veze riksare, no hotova sranda. Jenze v tomhle provozu jezdit je teda zazitek. Najednou se riksa nahnula a ja jel i s riksarem a Johanou primo do smrsti motorek a taxiku. Bylo to neprosto neovladatlne a riksar zacal rvat a auta troubit. Jenze ja nemohl nic delat, brzdit zatocit…nic. Nastesti sem to nejak vybral a vyklepanej mu risku zase vratil.
Fuj. To bylo naposled.
Mne uz ted prestalo bavit psat, neb venku na ulici je rusno a nas to svadi splynout s davem.
Mejte se vy jedni.
Honzhomolka podtobolka a jolka zmolka
29.01.2007
Cao Parto
Tak zase po dlouhe dobe u internetu. Zrovna uleva to neni, jelikoz vsechno se tady nacita nekonecny hodiny. Trosku se me to honi v brise, tak doufam, ze psani nebudu muset prerusit. Tak tedy.
Z mesta Mandalaj, ktere lezi zhruba uprostred Barmy sme se vydali dale na sever.
Rad bych vam popsal, jjak vypada takovej presun. Slo nam o to uject zhruba dveste kilometru do horske oblasti, kde lezi mestecko Hsipaw. Takovej ukol zabere jeden celej den.
Rano budicek v pet, jenze se klucina kterej nas ma vzbudit sekne vo hodinu, takze jeste sedime a zirame do tmy. Z ulice se ozivaj budhisticke modlitby, ktere provazej kazde rano. Pak si na ulici chytneme kolo-riksare, kterej nas i s batohama veze nocnim mestem, ktere sem tam vypada strasidelne. Tmave ulicky bez osvetleni, sem tam dohorivaj ohne, prasivej pes a ticho prorezava jen drnceni kola. Jedem pres vejmol za vejmolem, kolo s kazdou dirou zaskripe, az najednou stojime pred jakousi bus office. To je vlastne garaz, kde nic nenasvetcuje tomu, ze se tady bude neco dit. Po hodine cekani prijizdi rozvrzanej pick up, kde sedame na drevene lavice a po par minutach se ocitame na spinavem autobusaku. Nas autobus vypada hodne zbedovane a na odjezd cekame dalsi hodinu. Zatim co sedime a rozespale cumime, lokalove nosej do autobusu kytky, vence, kokos, banany a ruzne cetky. Pak zapalej na palubce radu svicek a vonnejch tycinek a prichazi mnich, zrejme opatrovnik nasi jizdy. Uklani se k volantu a mumla modlitby. To trva tak pul hodiny a konecne vyrazime. Vsechno vrze a skripe a spolucestujici cedej hleny skrze zkazeny zuby a flusou vsude kolem cervenej betel. Sem tam si nekdo krnkne ci prdne. Parada. Cestou neustale zastavujeme pred sochama budhu a opatrovnik se klani a klani. Musi se zrejme pomodlit za kazdej kilometr. Jedeme tak maximalne padesatkou, ale i tak se autobus naklani na vsechny strany a vrze, chrochta a praska. Pres rozbita a zaprasena okna je videt nadhernma krajina plna vsudepritomnejch odpadku. Sem tam zastavime kvuli vojenske kontrole, nebo udelat potrebu na tom nejodpornejsim zachode a pak pokracujeme dale do hor. Do kopce casto varime, takze kola autobusu se podlozej kamenem a do motoru se po kyblech leje voda az vsechno bubla a syci. Zacinaj dzungle a nehorazne srazy. Zavrat se stupnuje a vygraduje prejezdem rozbourene reky po drevenem moste, kterej rozhodne nevypada koser. To uz sme na ceste tak sest sedm hodin. V malem mestecku pristupujou dasli cestujici. Zapomel sem, ze i tak je autobus po strechu napechovnej vsim moznym. Krabice, pytle, motor auta, kose, ovoce a harampadi vseho druhu. Takze autobus se plni a plni. Za chvilku se nemuzeme ani pohnout. Na kline mam krabice s ovocem a na rameno se me tlaci prdel spinavy baby. Jenze na dalsi zastavce pristupujou dalsi a dalsi. To uz me couhaj kolena z okna a nemuzu se pohnout ani vo milimetr. Sem tam se na nas nekdo usmeje, jakoze je vsechno v naprostem poradku a vyceni try svoje prozrany zuby. Jenze tomu neni konec.
Dalsi zastavka, dalsi lidi a pak uz zaciname penit zlosti. Nejhorsi je, ze furt lidi chaoticky nalejzaj a vylejzaj dverma, voknama, proste kudy se da. Pak si baba vzadu vzpomene, ze se ji chce na zachod a to znamena velkej chaos. Vsichni rvou, flusou a krkaj. Po deseti hodinach sme na miste. Ujeli sme dveste kilometru a nase tela sou zniceny jako kdybychom jeli lesni cestou dvacetkrat z Prahy do Ostravy.
Ve mestecku Hsipaw se seznamujme s kucharem jedne zradelny a domlouvame se, ze nas doprovodi do tri dny chuze vzdalene vesnice Nam Sam. Cesta je narocna. Cele dny deme dzunglema, potokama, horama a domorodejma vesnicema. Meleme z posledniho a leje z nas jak z konve. Nahoru, dolu. po kluzskejch kamenech, prekracujeme klady a vetve, brodime se vodou. V noci spime s domorodcema kolem ohne, kde nas kour stipe celou noc do voci. Daj nam i najist. Rejze, rejze, rejze, nejaka zelenina a jatra s masem. Nekdy to docela smrdi, ale kdyz ma clovek hlad, sezere vsechno. Jednu noc sme dokonce spali v budha klastere, kde pred tim nebyla bila kuze. Bylo to pro ne velke pozdvizeni. Pozval si nas na vecer hlavni mnich a pohostil nas. Byl to nadhernej sedmdesatiletej starik odenej v cervenym rouchu. Za pomoci naseho kamarada co tlumocil z anglictiny do barmstiny, respektive jazyku toho kmene, sme s nim probrali vsechno mozne.
Ukazoval nam zlatou sosku, ktera se nepochopitelne zjevila. Jednou v noci se prej objevilo nad klasterem zvlastni svetlo. Toho nekolikrat probudilo az v kvetinaci pristala tahle zlata soska. Seslal ji snad sam budha. Neodvazuju se temto vecem verit, ale v rozhovoru sem se tvaril usmevave. Johana musela prespat mezi jeptiskama a me hlavni mnich nabydnul spat u nej pred oltarem. To je nehorazna pocta. Spal sem vedle nej a on se do noci modlil hlubokym hlasem.
Osobne me prikryl nekolika prikryvkama, ktere musi jit v urcitem poradi. Nevim proc, ale je to tak. Noc byla nadherna. Svetlo svicky, plapolani ohne a zvoneni zvonu. Nedokazal sem tu noc na nic myslet. Rano sme se rozloucili a trada dale do hor.
V horach sme pobyli a dal se vydali na korbe nakladaku. Osm hodin nadskakovani a natrasani nas uplne znicilo. Cinska hranice byla na dosah, ale nas spise zajimal nas naklepanej zadek. Dale celodenni cesta vlakem. Au au au, prdel place. Meli sme sice prvni tridu, ale nic tomu nenasvedcovalo.Ten vlak zase uplne nacpanej vsim moznym se houpal jak lod na mori. Navic sme cestovali po tme, jen pri svikach, protoze osvetleni vlak nemel. Ta atmosfera byla ale fajnova. Svetlo plaminku ozarovalo vyschle obliceje starejch mnichu a volezlejch babek. Kdyz sme prejizdeli most nad stometrovou propasti, delalo se nam hodne blbe. No. Po trinacti hodinach uz me ani tohle nazajimalo. Brnkal sem na kytaru nektere ceske pisne a sledoval oci nechapavejch barmancu. Mozna nam pomohla mast, kterou sme dostali. Clovek by mozna nemel vedet, jak se takova mast dela. To je hrnec a v nem hlava jakehosi jelena, usekle medvedi tlapy, opici lebka, obri stonozky, brouci a stiri. Cele to je zalite nejakou stavou. No a jak to v tom hrnci hnije, vznika tekutina zvlastni vune. Trochu jako alpa francovka. Tak tim se namezeme a trada.
Takze….minge laba a la paje ce zu tu mare
Honzhomolka podtobolka a Jozka nozka
P.S. snime o ceskem hermelinu a cerstvem chlebu. Taky neni moc peknej pohled na policejni antony, ktere odvazej budouci vezne. Tady v Manadalaj je vezeni jak brno. Ach jo.
07.02.2007
Dobry den lide
Tak nam to zase konci. Joj. Za par dni prohodime propocene triko za zimni bundu a nohou odhrneme snih.
Poslednich par dni sme se valeli s Jozkou na plazi. Cesta na zapadni pobrezi trvala opet mnoho hodin a autobus se kodrcal planema, bananovejma hajema, hlubokejma dzunglema a nakonec nas vyplivnul na nejzakopanejsi plazi na svete.
Jeji nazev nedokazu vyslovit, ale je to neco jaKO nHEVWSE SHUAW…nebo tak neco. Takovoudle beach na svete uz moc nenajdete. Predstavte si ctrnact kilometru pisku a kokosovejch palem, to vsechno je lemovano blankytnym morem a shora to nasvetluje slunce jak brno. Nikde ani noha. Dete po plazi trebas hodinu a krom slona, prasete, kravy ci buvola, nebo prasiveho psa nepotkate nikoho. Sem tam rybari tahaj z more budouci sardinky, nebo se oblohou prozene hejno ptaku. No ulet. Spali jsme v takovem pustem palmovem bungalovu, kde nefungovalo zhola nic. Dokonce i elektrika byla pohanena agregatemem a to jen na par hodin vecernich. Ta samota nam dovolovala delat ruzne veci, jako koupani se nahatej ve slanejch vlnach, buseni do kytary, nebo i jine…veci. Po par dnech sme se dozvedeli, ze spime na bejvalem hrbitove. Kousej za chajdou se povalovaly dokonce i nejake lidske kosti. Mnam.
Do vesnice na jidlo to trvalo nejakej cas, ale cestou nam dycky krasne vyhladlo.
Jednou sme se vypravili i do dzungli, kde vas za par dolaru radza posadil na slona a ten s vama dupal po lese. Tech slonu tady zije mnoho. Sou divoky, nebo ochoceny na praci. Fungujou na ne ruzny povely. Ten muj slon zacal najednou cloumat s jednim stromem u cesty tak silne, ze uz sem videl, jak mi kmen pada na hlavu a ja pak padam ze sloniho hrbetu na zem. Taky tam bylo par slunat, co se rady pretlacujou. Neni ale sance vyhrat. Mimo ne v lese zijou i divoka prasata a tygri. Nejhorsi je ale had. Takovej had tady muze bejt pritomnej prakticky vsude. Nekdy muze vypadat i jako vetev, za kterou se chcete chytit, tak si clovek musi davat majzla, kam slape. Barma ma nejvetsi pocet hadich ustknuti v asii. Casto je videt nejaka ta hadice prejeta na silnici, ale narozdil od vietnamu, je tedy lokalove nezerou.
Ted sme zase doma v Yangoonu a pozejtri nas ceka odlet. Tak ted premejslim, jak bych to vsecko shrnul.
V Barme sme pobyli pet krasnejch tejdnu, coz je z nasich exotickejch cest zatim nejmene. Dohromady sme stravili stodvacet hodin cestovanim v tech nejnaklepanejsich sedackach. Autobusy, vlaky, taxiky, nakladaky, riksi, kola, motorky…jau jau jau. Predstavte si stodvacet hodin drncani a nemusim uz nic dodavat. Pesky sme nachodili vice jak stotricet kiolmetru dzunglema a horama a mnoho kilometru dalsich mestama, plazema a hajema. Potkali jsme spousty nejruznejsich lidi. Mluvili jsme s nima anglicky, barmsky a posunkama. Videli jsme vychazet a zapadat slunce nad dzunglema, horama, rekama, polema, mestama, chramama nebo morem, cejtili nekonecne novejch vuni a chuti. Bylo nam kolikrat hodne spatne i hodne dobre. Meli jsme horecky, sracky, krece brisni. Kousali nas komari, musky a zahaly meduzy. Krysy nam kradly jidlo z pokoje a mravenci to po nich docistovali. Psa sme si nikdy nepohladili, protoze blechy sme se bali. Nadruhou stranu sme si pochutnali na spouste jidel. Z jinejch nam bylo spatne jen pri pohledu na ne. Dejchali jsme cerstvej vzduch i smog.
Neco je ale na Barme charkteristicke.
Stupa. Miliony tzv. stup {pozlacene, nebo nabelene chramovite vezicky ruznejvh velikosti}. Koukaj na vas odevsud.
Mnisi. Tech je tady mraky. Holohlavejch nahatcu jen v cervenem rouchu odennejch, co se kolejbaj ulickou jen s cernom miskou na obdarovani.
Betel. Drcenej orech potrenej nehasenym vapnem a zabalenej do listu. Vsichni maj od nej cervene, uplne prozrane drzky a vsude na zemy sou po nich krvave plivance.
Thanaka. Bilej prasek z drceneho a maceneho dreva. Devadesat procent deti a zen, nekdy i muzu ma thanakou potrenou tvar. Nekdy celou, jindy jen tvare a kolikrat to sou nejruznejsi cary a klikihaky.
Min ge laba. Pozdrav v majnmarstine, ke kteremu kdyz pripojite par zdvorilostnich frazi, nebo si objednate caj, rostajou i ty nejzamracenejsi tvare.
Cajova konvice, ktera je doslova vsude. Kdekoli si sednete, uz mate na stole tuhle konev a dva hrnicky. Pak uz jen bafate cigaro z bananoveho listu a mrkate na kolemjdouci fesandy.
Naftove agregaty. Jelikokoz s elektrikou je to tady fakt spatne, vsichni jedou na tyhle hlucne smradlave motory. Jejich rev uz pak ani nevnimate a pekne relaxujete nad zapadem slunce. Dokonce i hlavni mesto Yangoon ma elektrtinu jen na tri hodiny denne. Zbytek se pak dohani timto alternativnim zpusobem.
Ohen. Vsechno jidlo a to dokonce i na „luxusnich“ ,mistech se pripravuje na ohni. V cele barme, vcetne mest, vesnic i hlavniho mesta, to voni drevem, kourem a ohnem.
Longy . Longy je takovej hadr misto kalhot. Muzi tady kalhoty nenosej a radeji se ovazou touhle latkou kolem dokola. Neustale ji prevazujou, dotahujou uzel a vubec si s longy vyhrajou.
Maso, nudle a olej. Tahle kuchyne nam nic moc nerika, bohuzel je tady uplne vsuce. Spek, plice, jatra, streva, kureci nohy, usi…vsecho nalozene v litrech voleje…fuj. Nekdy ma ale clovek takovej hlad, ze sezere vsechno. Mimo jine, mi zrovna jime hrozne radi na ulici, kde se smazi to nejhure vypadajici jidlo, bohuzel vetsicnou chutna nejlepe. Sracka pak oznaci cerstvost tovaru sama.
Zapomenuta zeme. Casto sme premejsleli o tom, proc do barmy nejezdi turiste. Je to zrejme tim, ze tady nemaji servis, jako v jinych asijskych zemich. Vojenskej rezim zakazal veskerej improt zapadniho zbozi, tudis tu nejsou int. banky, mc donaldy a vubec zapad se tady zatim nicim nepodepsal. Proto se Barme ne nadarmo rika zapomenuta zeme. Barma je opravdu opravdova.
Co je ale nejcharakteristejsi pro Barmu? Pominu-li nejkrutejsi vojenskej rezim {o kterem radeji ted moc nepisu, nebo nam zase zablokujou pristup na meil} a neuveritelnou chudobu a spinu, je Barma plna usmevavejch lidi, jejichz pohled vas vzdycky zahreje u srdce.
Diky za to. Nezapomeneme.
Min ge laba. A Lapa ye. Che su tu mare. Tata Myarma.
Honzhomolka Podtobolka a Jozka Ponozka
12.02.2007
Tak zase dom
Je tady kosa, to sem čekal, ale že takhle malá, to ne. Kde je ta zima, herdek? Já se těšil na lyže a zatím mě bláto líže. Tak alespoň ze stráně v holinkách budu jezdit.
Teď si užívám rychlého internetu, jelikož sem dlouho serfoval v oleji. Nedovedete si představit, jak dlouho se v Barmě načítaj naše stránky. To zadáte ono www.wohnout.cz a pak můžete vyrazit na tejdení vejlet po horách. Po návratu zjistíte, že se sice web načetl, ale vzhledem ke flashovejm animacím máte všude křížky a znaky, takže nevíte kde se co nalézá. Když už se konečně proklikáte na fórum, vypne agregát kterej počítač pohání a vy pak vidíte jen takovéto „blik“ a černou obrazovku, ve který se zrcadlí váš xich, kterej má hodně zatracenej výraz.
Moje užívání internetu mělo ale ještě jeden háček. Internet, potažmo užívání mailu, zde prochází cenzurou. Proto sem nemohl psát o zvláště tvrdém vojensko-diktátorském režimu, neb vláda zablokuje přístup do schránky. Stalo se nám, že sme něco napsali a po té už se nepřihlásili i přes to, že sme psali v češtině. Počítače dokonce reagují i na některá klíčová slova, jako jména generálu, disidentů a podobně. Proto sem nemohl psát úplnou pravdu o téhle jinak nádherné zemi.
Konečně si ale můžu pustit hubu na špacír.
Barma je, jak už sem mnohokrát psal, velice krásná země, plná usmívajících se lidí. Bohužel jí vládne vojenská chunta, která se s ničím moc nepárá. Zakazuje lidem všechno, zavírá je do kriminálů, nebo táborů nucenejch prací, vykořisťuje je a vůbec škodí jak může. Je až neuvěřitelné, že ulicí, kde žijou lidi na chodníku v nesmírné bídě, projede ten nejluxusnější Land Rover s úplně chladným výrazem. Lidi makaj sedm dní v tejdnu a vláda kasíruje. Lidi se nemůžou nijak brábit, neb armáda je armáda. Některá území jsou zavřená, neb se v nich nacházej tábory nucenejch prácí, kde lidi dřou za neuvěřitelnejch podmínek. Chudoba je ještě podtržená naprostou ekonomickou izolací. Žádné zahraniční firmy sem neinvestujou, žádné mezinárodní banky a produkty. Všechno vláda zakázala. Zakázala dokonce i motorky na některejch místech. Jsou zakázána vyslovovat jména disidentů a podobně. Lidi se bojí o tom mluvit, neb jim hrozí kriminál. Jedno vězení jsme z dálky zahlédli. Bylo ohromné a údajně k prasknutí narvané. Taky jsme potkali nákláďáky plné vojáků a zatčených lidí. Armáda je nachytala, jak měli motorky čínské výroby, což je na delší pobyt za mřížema.
Co je ale hustý? Armáda si postavila vlastní město, který označila za město hlavní. Na mapě ho nenajdete a dokonce se tam ani nedostanete. Je to jen pro papaláše. Údajně je hodně moderní a dotované prací chudého lidu.
Je to smutný. Mohl bych jmenovat a jmenovat další důvody, proč je to tak strašný, ale honí mě sračka. Něco sem si bříšku přivezl a teď trávím už třetí den na záchodě, kde ze mě de všechno co sním.
Lidi. Mějte se krásně a vyprávějte ostatním o tom co sem napsal. Protože právě informovanost věcem pomáhá.
Díky
Honzhomolka Podtobolka