08.10.2010

Jelikož si s tím už brácha Matěj dal práci a náš autovejlet po Španělsku a Maroku sepsal, předkládám vám sem jeho řádky.Tedy čtěte.
MAROKO 2010Nápad jet na nějakej vejlet vzniknul někdy v půlce srpna, kdy jsme dotočili s Wohnoutama desku a cejtili potřebu nějakýho oddychu. Domluvili jsme se v partě Zemánek, brácha, Papuánec a já, že využijeme volna v září, sednem do auta a pojedem se na chvíli flákat někam do Španělska, Portugalska, popřípadě to střihneme do Maroka. Nijak jsme si to neupřenili, shodli jsme se akorát na Barceloně jako první destinaci. Dopravní prostředek byl jasnej – Focvágn Multivan, který skýtá mnoho výhod, z nichž možná nejpodstatnější je, že se nějaký rány nebojí, může se v něm rozlejt kafe, klepat popel na zem, odřít ho, pokud to neovlivní otevírání dveří, tak i lehce bouchnout a podle toho taky vypadá. Dále převeze mnoho věcí, dá se v něm sedět u stolu, rozložit postel a spát, topit a chladit, prostě se v něm kromě vybydlení dá i bydlet. Na cestu se trochu porychtoval, nějakej olej, gumy, běžná údržba, jinak s ním nikdy nebyl problém, tak se ani nijakej nepředpokládal. Jediný, co moc nefungovalo, byly basový repráky ve dveřích, který odešly pár dní před odjezdem a nestihly se opravit. Takže poslouchat hudba se dala, ale bylo to hodně mizerný.ŠPANĚLSKOPoslední prázdninový pondělí večer jsme se scukli v Praze na Strahově, pak se ještě stavili v supermarketu pro kolektivní nákup potravin a časopisů na cestu a do navigace zadali Barcelonu. První řídil Honza, kterýho střídal Papuánec, neb Zemánek neřídí a já byl přimaštěnej a spal jsem, takže Vám ani nepovím, co bylo zajímavýho k vidění v noci na dálnici. Každopádně ráno ve Francii všechny trochu zarazilo, neboť bylo stejně chladný, jako doma. Obavy, že je celoevropská kosa, se rozplynuly na hranicích se Španělskem, kde se na teploměru objevilo třicet stupňů a my poprvé zapli klimatizaci.
Pozdě odpoledne jsme měli za sebou oněch 1.800 kilometrů a mířili do El Masnau, to je periférie Barcelony s nejbližším autokempem od centra města. S barem a restaurací, dobrým bazénem, internetem, pěkný místo pár metrů od moře. Je tam spousta koček, tedy zvířat, jsou patřičně oprsklý, neštítěj se ničeho. V kempu Honza se Zemánkem rozbili stan, což byl nadále jejich domov ( my s Papuou jsme bydleli v obejváku, tedy v autě ) a pak jsme vyrazili do města, kde svítilo slunce a je vždycky spousta legrace. Ihned jsme zamířili do galerie, pak na výstavu, na přednášku a na prohlídku…ba ne, kecám, zaparkovali jsme v centru, vyndali skejty a jeli se kouknout do ulic..
Barcelona je pozitivní město, má fakt kouzlo, o tom se nemá cenu rozepisovat, jest to známá věc. Lidi, architektura, jídla, moře, atrakce, atrakce, atrakce…hodně se tady skejtuje, v tom je Barcelona mezi těmito lidmi světoznámá. Ulice, náměstí a dlouhý nábřeží pokrývá hladkej mramor, na kterým to sviští. V celý Barceloně je jen jeden malinkej kamínek, na kterej když nic netuše najedeš, tak se ti to zasekne a dáš si strašně do držky. To se stalo Papuáncovi, kterej na něj na chodníku omylem najel, spadnul a jeho skejt vlítnul do vozovky pod jedoucí autobus a ten ho trochu rozmačkal. Ke vší smůle jeli kolem zrovna dvoje benga na motorkách. Ihned zastavili a jeden z nich byl hodně moc nasranej. Naštěstí španělsky, čemuž jsme nerozuměli. Šedesát euro pokuta, rozlámaný prkno a bolavej bok byl výsledek týhle akce a Papuánec obdržel cenu Blbec dne, kterou jsme hned po odjetí fízlů rozjeli. Blbec dne je nejnespravedlivější cena na světě, neboť se uděluje tomu, komu se ten den stane největší neštěstí.
Dalšího Blbce dne dostal hned po ránu Zemánek, neboť v kempu k němu do stanu přišla jedna z voprsklejch koček a zcela suverénně se vychcala na jeho karimatku za tři litry. Kdo ví, jak smrdí kočičí chcánky, dokáže si představit, že takovýho Blbce dne lze během dne jen těžko překonat. Nicméně večer jsme tuto cenu získali tak trochu my všichni. Plánovali jsme v Barceloně zůstat ještě na jednu noc a přes den se věnovat ježdění po městě a užívání si. Zaparkovali jsme v poledne auto na konečný metra a když jsme se dost unavení pro něj pozdě večer vrátili, nebylo tam. Po dvou hodinách hledání a volání na fízly jsme ho za pomoci náhodných kolemjdoucích jsme našli na odtahovým parkovišti Asi jsme nestáli úplně košer a tak policie vydělala sto euro. Tolik Barcelona.
Vlastně ještě něco se stalo v tomhle městě. Strašně nám začalo skřípat v předních kolech. Jeli jsme do servisu, kde se frajer smál, že to je z vlhkýho vzduchu od moře, procákal to nějakým mazivem a tím to pro něj skončilo. Ne pro nás. Skřípalo to dál, tak jsme se brzo ptali v jiným servisu, řekli nám to samý. Skřípání kol v kombinaci s mizerným audiem, to byla naše kulisa na dovolenou.
Další den jsme vyrazili dál na jih a pak po chvíli odbočili z pobřežní dálnice kamsi do hor, ve kterých jsou za serpentinami ukrytá městečka a čistý řeky…u jedný takový jsme to odpoledne zapíchli a do dalšího dne jsme se jen koupali v tůních, kde se proháněly ryby, pili víno tinto, kouřili a navštěvovali město nad řekou, který bylo tichý, s klasickejma úzkejma ulicema a centrálním kostelem. Jídlo se vařilo na plynovým vařiči a nutno říct, že Honza se Zemánkem to maj hodně vychytaný. Jejich lečo je delikatesa.
S tímhle místem se nám těžko loučilo, nicméně my měli v plánu pokračovat dál na jih a tak jsme se naposledy vykoupali a tradá. Cestou nám trošku spadnul vejfuk, což byla naštěstí závada opravitelná našimi silami, neb jinak jsme všichni autolemplové. Stačilo sehnat kus drátu – ve slovníku jsme našl, že se to řekne alamre a tak jsme jezdili po periferiích a nakonec někde nějaký alamre našli, vejfuk přivázali a pokračovali v krasojízdě.
Tam, na jihovýchodním cípu Španělska, je nějaká pláž, kde jsme večer zastavili na zapadlém místě u osamocený hospody, vedle který jsme nakonec spali. Koupání v moři, pití piva na zahrádce a sledování rybářů narušila jen návštěva nedalekýho majáku.
Kousek odtud je pohoří Sierra Nevada s nejvyšší horou Muhacénem. Klikatejma silnicema jsme se dostali do výšky 1500 metrů do městečka Trevélez a tam našli nejvýše položenej autokemp ve Španělsku. Teda prej. Po procházce městem, kde prodávaj slavný obří štangle šunky jamón proběhlo vino tinto mikropárty v kempu, kde byl bazén s výhledem na hory a dobrá hospoda.
Druhej den jsme lehce věnovali chůzi po kopcích a navečer sjeli do Málagy, kde jsme se se motali v centru, zajezdili si a strávili nějaký čas v restauraci. Málaga je už opravdu kousek od Gibraltaru, i večer byl hic, v ulicích korzovali lidi a zahrádky byly nabušený. Nechtěli jsme se tam zdržovat do dalšího dne, už byla tma a bylo rano jít hledat flek na spaní. Po návratu na parkoviště se projevila nová a tentokrát větší závada na autě – přestala fungovat zpátečka. Ten folcvágn je slušná kurva, doma drží a sypat se začne zrovna teď. Vznikla otázka, co jako? To auto má automatickou převodovku, to jen tak někde neopraví, takže jsou dvě možnosti, buďto to akčně řešita shánět servis, ale vzniklo by prodlení, anebo to neřešit a dále jet jenom dopředu, což by eventuelně mohlo vyjít. Vrozená zevlácká povaha asi mohla za to, že se všichni alespoň pro dnešek shodli na druhý variantě. Vyjeli jsme za Málagu do kopců a našli někde místo, kde jsme to ve tmě zapíchli na přespání. Tam jsme se definitivně rozhodli, že přes problémy se zpátečkou pojedeme do Maroka, kde byl jedinej z nás – Zemánek, automatický průvodce. To se vždycky hodí, když má někdo už zkušenosti. Trochu se ještě nadhazovalo to Portugalsko, ale přeci jen, když je Afrika tak nadosah…MAROKO – TANGIERRáno za sluncesvitu se místo ukázalo jako hodně pěkný, po kafi jsme vymetli auto, aby tam náhodou nezůstal nějakej drobek, kterej by mohl zajímat celníky, u benzínky si koupili lístky do Maroka, dojeli do přístavu v Algercias a nalodili se na trajekt. Všechno bylo snadný, bez front. Krátkou jízdu spestřilo spousty delfínů okolo našeho plavidla a my po poledni po vcelku bezproblémový celní procedúře svištěli kliďánko pijánko po marocký dálnici. V navigaci byl první cíl – Tangier, hlavní město na samotném severu Maroka, sto kilometr od čáry.
V Maroku, jak známo, je drtivá většina obyvatel muslimů a my přicestovali zrovna v období ramadánu, měsíce, kdy je u vyznavačů Alláha dost věcí jinak a byla otázka, nakolik to ovlivní náš vejlet. Od úsvitu do soumraku se postí, nejí, nepijou, nekouří, čímž pro nás přes den padá možnost stravování v pouličních restauracích, který s gustem v cizích krajích vyhledáváme. V Tangieru ale několik restaurací pro turisty otevřených bylo a my tak poprvé poslali do žaludků místní číslo jedna tajin, což je směs dušený zeleniny ve variantě veg, hovězí a kuřecí s bramborama, či kuskusem dělaná na dřevěném uhlí v hliněných hrncích. Bylo to dobrý, ale žádná pecka.
V Tangieru jsme měli jedinej cíl – kouknout se do místní mediny, tedy starý čtvrti. S tajinem v žaludku jsme zapadli do úzkých uliček plný lidí a trhovců všeho možnýho, ku překvapení všech vůbec nijak dotěrnejch. Zmasírovaný nabranejma informacema z domova jsme očekávali klasický tlaky, nátlaky, vychcanosti, nesetřepatelnosti, drzosti a občasný pokusy o drobnou loupež, ale nic z toho se nekonalo.
Medina v Tangieru se svou vvcelku uvolněnou atmosférou a spoustou výrobků k vidění byla příjemným přivítáním v zemi Berberů. Zdrželi jsme se tam asi dvě hodiny, město jsme pak opustili ve shodě, že najdem nějakej kemp za ním. Píchli jsme prstem do mapy a za hodinu jsme byli v Assilahu, asi padesát kilometrů pod Tangierem.ASSILAHKemp jsme našli poměrně snadno, byl tam jedinej, kousek od centra, tedy od mediny. Byl kousek od moře, trochu vybydlenej, hlavně hajzly nic moc. Důležitý je, že byly pod dozorem věci v autě i ono samotný. Pro lidi, kteří tady cestujou autem, je při návštěvě měst autokemp dobrá a levná varianta. Další je jít bydlet do hotelu dát auto na hlídaný parkoviště, popřípadě se rovnou dohodnout s nějakým frajerem, aby držel za pár dirhamů stráž. Třetí je nechat vozidlo někde na blind, ale je to risk.
Byl večer a my se šli projít do města. Medina byla úplně tichá, bez lidí, v bílý barvě..to místo mělo veliký kouzlo a my se motali labyrintem do doby, než jsme dostali hrad a vyšli za hradby obklopující medinu. Tam byl jiný svět, ulice plný restaurací a naháněčů se stejným menu – tajiny, kus kusy a grilovaný masa. Zasedli jsme a dali šanci druhému tajinu a prvnímu thé á la menthe. Tajin stejnej jak v Tangieru, nasytil, ale nenadchnul, zato z čaje se stal nadále favorit zájezdu. Směs velký dávky spařený máty, čaje gun powder a cukru je hodně svéráznej nápoj.
Z Assilahu jsme zamířili po kvalitní dálnici na jih, cílem byl 600 km vzdálený Marrákeš. Po cestě jsme se stavili na odpoledne v Cassablance, kde nám někdo chtěl vykrást zaparkovaný auto. Byl rozlámanej zámek, jinak naštěstí nic. Získali jsme ten den tři zkušenosti: první, že na silnicích docela dost měřej. Marocká policie vlastní radary a na pár magorů všichni rychlost dodržujou. Další byla tedy ta, že už kvůli čórce nebudem nechávat auto jen tak někde stát. A s tím souvisela ještě třetí zkušenost – štěstí, že nefunguje zpátečka, když auto postavíme čumákem ke zdi, nikdo s tím neodjede.MARRÁKEŠTohle město na placce před pohořím Atlas je asi nejpopulárnější z marockých turistických cílů. Nízká oranžová městská zástavba obehnaná hradbami, ze které ční velká mešita, má být dle pověstí směs historie, legrace a nočního života. Do Marrákeše jsme dorazili pozdě odpoledne, zaparkovali auto na hlídaným parkovišti kousek u velký mešity kousek od centra a šli sehnat ubytován. První pouliční dojmy potvrzovali legendu. Zvláštní atmosféra, kupodivu žádnej skanzen – oproti očekávání jsme necítili v městě turismus, jako je tomu například na pržským Staromáku. Centrální náměstí Djemma El Fna, kolem kterého se zde točí veškeré dění, je plné restaurací, prodejců dobrot a všelijakého zboží a dále působištěm pro mnohé profese typu vykladač budoucnosti, pouliční bubeník, krotitel hadů, akrobat, vypravěč pohádek a dalších, které u nás moc nevidíme. Je to zkrátka místo, na kterém se toho hodně děje. Jelikož byl stále ramadán, náměstí pořádně ožilo až večer, zato pořádně a veselilo se až do rána. Stačilo chodit, koukat, poslouchat, ochutnávat a najednou bylo pozdě v noci. Nemá cenu se zmiňovat o v mnoha směrech nekonečných trzích v úzkých uličkách, kavárnách v temných podloubích a na střechách, to všechno v Marrákeši samozřejmě je.
Kluci okupovali hotel hned vedle náměstí, já zůstal spát na parkovišti, což se ukázalo jako prozřetelnější, neboť spát u náměstí Djemma El Fna je jako spát u veliký reprobedny, byl jsem necelý kilometr od náměstí a moc usnout kvůli hluku nešlo. Nemluvě o vedru s velkým V.
Po dvou nocích jsme zamávali Marrákeši a jeli dále na jih do pohoří Vysoký Atlas, kde jsme si naplánovali výstup na horu Toublkal. Po cestě jsme ještě stavěli v místním Carefouru, abychom doplnili zásoby do autolednice a měli v tom ramadánu přes den co jíst. Nebejt nepochopitelně hnusný a plesnivý zeleniny, která smrděla po celým obchoďáku, vypadalo to tam věru jako u nás.TOUBKALHned po opuštění Marrákeše vystoupili jako mávnutím proutku u obzoru hory jako kráva. Netrvalo dlouho a vpluli jsme do nádhernýho údolí a jeli po klikatý silnici kolem vyschlého koryta řeky až do Imlilu, podhorského městečka s trochu hektickým centrem. Ta cesta sem fakt stála zato, foťáky cvakaly jak o život, všechno kolem bylo přes lehkou vyprahlost neskutečně krásný. Viděli jsme tam poprvý v plný parádě vesnice hnědý barvy, splácaných z bláta a kamení, přilepených do strání. A lidi přeunující se na oslících, což je všeobecně v Maroku dost populární dopravní prostředek, viditelnej hned po přijetí do této země.
V Imlilu jsme si pronajmuli týpka jménem Hussain, kterej nás oslovil coby jeden z horských průvodců. Domluvili jsme se s ním na spolupráci při výstupu na Toubkal, s 4167 metry nejvyšší hory Maroka a tím Severní Afriky. Měli jsme ho naplánovanej na další den, Hussain nám nabídnul na dnešek ubytování, ale bydlel ještě o pár set metrů vejš, kam šlo dojet pouze po tzv pistě, prašný neasfaltový cestě. Maroko je protkaný pistami, jsou zakreslený na mapách, některý jsou sjízdný pouze na čtyřkolkách, či oslech, jiný se dají projíždět i normálně. Tan naše se kroutila do kopce, vystoupali jsme asi do dvou tisíc metrů, nebylo to úplně ok, po stranách byli srázy, neměli jsme zpátečku a navíc bylo strašný vedro, což folcvágn trochu potrápilo, trochu si šáhnul na dno. Ke konci už těžce vzdychal na jedničku, no ale šťastně jsme dojeli do vesnice Aroumd, kde se ihned seběhlo hejno dětí, projeli nám letmo auto, popadli kytary…haranti. . Dali jsme si v Aroumd krásný odpoledne, koupali se v křišťálový řece v úplně jiným světě. Večer bylo podstatně chladněji, než dole pod horama, to ale vůbec nevadilo. Do ticha zněl hlas z mešit, z hor se stávaly siluety, pak se na nebi objevili hvězdy v nebývalý záři a my to zalomili, neb vstávačka na výstup nás čekala v pět ráno. Kluci spali u Hussaina, já dole v autě v kempu u takovýho vykouřence, čímž jsme si rozuměli.
Ráno v pět bylo, alespoň pro mě, krušný. Věci jsme naházeli na připravenýho osla a vyrazili jsme skoro za tmy s mladým klukem, synem Hussaina, kterej bohužel neuměl anglicky, ale jenom berbersky. První úsek, tedy z Aroumd do horský chaty pod vrcholem Toubkalu jsme zvládli docela rychle, až jsme se divili, jaká pohoda to je. Tam jsme lehce pojedli, zanechali věci i s oslem a šli se vydrápat na vrchol. Nebylo to tak blízko, jak jsme mysleli, ani to nebyla pohodlná cesta, docela jsme si zanadávali, zvlášť v krušným finále. Na vrcholku jsme si dali cigáro, chvíli vejrali na panoramata a začal sestup, druhá fáze vejletu. Shodou špatných okolností se nepodařilo všem dojít k autu a tak část výpravy bivakovala na ve tmě nalezeném místě, což nebyla úplně taková romantika, jak by se mohlo zdát.CASCADES D´OUZOUDZ vejšlapu na Toubkal jsme byly dost zmasakrovaný, takže den poté jsme věnovali přesunu v autě. Původně jsme zvažovali, že pojedeme dál na jih do pouště, ale vedro bylo neskutečně zabijácký a nikomu se nechtělo do ještě většího. Narychlo jsme změnili plán, vyrazili severovýchodním směrem a po dlouhý jízdě pěknými pustinami se večer se ocitli u Cascades d´ Ouzoud, což nám průvodce doporučil jako prima vodopády. Nelhal.
Vodopády jsou fakt působivý. Ve stráních nad kaňonem, kudy se dále kroutí řeka s mnoha jezírky, je posázeno množství kaváren a jelikož právě včera skončil ramadán, bylo zde v době naší návštěvy docela rušno. Ale příjemě, domorodí turisti si tady zkrátka po měsíci půstu užívali jídlo a pití přes den, a byli pozitivně naladěni. V řece se dá koupat a skákat ze skal kolem vody, což je velká a hromadná zábava. Bydleli jsme v super kempu asi kilometr od kaskád, vlastní ho hodně příjemná Švýcarka mužného zjevu. Jednalo se o tichý místo stranou mumraje, odkud se nám moc nechtělo. Ale čas začínal bejt trochu nekompromisní a my se museli pomalu vracet.FÉSCelej den jsme jeli do Fésu, chtěli jsme ho vidět. Když jsme tam pozdě odpoledne konečně zaparkovali, bylo vedro jako kráva, teploměr ukazoval 45 stupňů. Fés je prastarý město a v jeho labyrintu uliček je to sakra cejtit. Je o poznání naturálnější, než Marrákeš, možná trochu špinavější, každopádně mnohem mystičtější. V tomhle bludišti jsme se ihned ztratili a následovně bloudili pošmournejma podloubíma do té doby, než se to zvrhlo v návrat k autu a to nasměrovali na sever Maroka.NÁVRATNáš pobyt na africkým kontinentu jsme zakončili v Assilahu, kde už jsme byli. Dali jsme si tam trochu voraz u oceánu, sežrali pár tajinů, pak důkladně vyčistili auto, trochu jsem v něm hulil hašiš, Alláh mi odpusť a vyrazili na trajekt, ale kupodivu celní prohlídky při překračování marocko – španělské hranice nebyly skoro žádný, což všechny překvapilo, neb jsme byli takzvaně jasní. Španělsko jsme pak vzali hopem, zaskejtovali si v Málaze, dále sem tam přepali někde na divoko a na závěr si dali tři dny v Barceloně. Ta nikdy neomrzí.
Z Barcelony domů jsme to vzali zase na jeden zátah, při nočním návratu všechny překvapila nízká teplota v rodný hroudě, bylo o čtyřicet stupňů míň, než před pár dny…hrůza.
Když to shrnu – všechny to hodně bavilo Byli jsme na cestě tři týdny čistýho času, najeli 8.000 km. V Maroku jsme neměli s nikým žádnej problém, počasí bylo až moc dobrý, krajina nádherná, co chtít víc? Snad jen čas na další vejlet. Zdar
Matěj