Tak tedy Matěj píše následující:

INDIE- …je jak magnet, kterej tě přitáhne. Nebo si to jinak nedovedu vysvětlit. To neustálý vracení se tam. Jenže to jinak nejde. Je to tam dobrý, dobrý, dobrý! – Když jsme přistáli v půlce září ráno v New Delhi, bylo tam pekelný vedro a Papuánec prožíval slušnou kocovinu z letadla, neboť se už od Prahy na palubě neostýchal a objednával a objednával. Jak jistě všichni již dávno víte, Papuánec je náš kámoš ze skejtu, má bílou tvář a české občanství a v Indii jsme spolu po čtvrtý. Alkohol není jeho nepřítel a po jeho požití umí udělat věru pěknou ostudu. Kromě něj jsme v letadle ještě seděli já s bráchou, Zemánkem a náš další kámoš z rodnejch Vinohrad Andrew. Bylo nás pět. – Indická metropole Delhi nás zprvu překvapilo svou čistotou a kultivovaností, i když se topí ve smogu. Zatímco v Bombaji, kde většinou přistáváme, začínají slumy a hegeš centimetr za letištěm, Delhi je plný zeleně a příjezd do centra může v někom, kdo je v Indii poprvé, vytvořit pocit, že tahle země není tak špinavá, jak se říká. Ovšem i v Delhi jsou čtvrti, který jsou typicky indický, dá-li se to tak říct. Jako třeba Paharghanž, kde se dá dobře ubytovat a tak tam míří spousta turistů. Krávy, bordel, poslepovaný zříceniny, cyklorikši, holota atd. Ubytování na jednu noc jsme sehnali v hotelu Milan, zvláštní jméno. Byla to klasika, pokoj bez oken, u stropu vrtule, docela drahý, ale jsme v hlavním městě. Po omytí se ve sprše, která jako všechny sprchy v Indii fungovala jen tak tak, jsme probrouzdali a prožrali odpoledne v ulicích a večer padli úplně kožený z letu, vedra a vůbec všeho. – Ráno jsme vstávali brzo a mazali zpátky na letiště, ale na vnitrostátní, kde jsme nastoupili do letadla na mířícího na sever. Jako první štace nás čekal Leh, město v Himalájích. O tomhle místě jsme hodně slyšeli, někteří z nás tam chtěli jít na trek, další se jen podívat. Ne příliš velikej Leh, kterej je kvůli sněhu odříznutej polovinu roku od zbytku světa, leží v oblasti Ladakh v Himalájích ve výšce 3.500m a dostat se tam po zemi po krkolomných cestách trvá z Delhi pár dní. Je to zkrátka slušná prdel s malým a legračním letištěm. Městu vévodí palác, pod nímž je propletenec uliček a zahrad. Krajem teče ledová řeka Indus a celý místo je obklopený horama se sněhovejma čepicema. Pohled kamkoliv odkudkoliv je vskutku famózní. – V poledne jsme byli v centru města a ubytovali v zašitým penzionu u nějaký podivný rodiny. Slunce horsky spalovalo a vzduch měl pro nás nezvyklej charakter. Náplní příštích dní bylo chození po okolí a aklimatizace našich těl a mozků na tu nadmořskou vejšku a nebyla to taková prdel, jak se zpočátku zdálo. Všichni jsme se cejtili ´fakt divně´, nemohli jsme spát a při stoupání do kopce jsme měli problém dodechnout. Nemluvě o kose, která nastávala kolem pátý odpoledne. – Okolí Lehu je pustý a nádherný. Převažuje zde buddhismus, na každým domě i stromě vlajou typický vlaječky, točí se modlící mlýny, zvoněj zvonce a mniši, oblečení do rudých rouch, obcházejí po směru hodinovejch ručiček svoje svatyně. Pohled na ten poklidný a nehektický život narušuje jen početná přítomost příslušníků indické armády, čínská hranice je blízko a vztahy mezi Indií a Čínou nejsou zrovna ukázkovým příkladem kamarádství. – Po několika dnech potulování se po okolí došlo k prvnímu rozdělní naší party. Ne, že bychom se pohádali, bylo předem daný, že k tomu dojde. Zemánek a Andrew se vydali dál do hor na trek, Honza si to ke svý nelibosti nakonec musel odpustit, neboť ho chytaly pekelný křeče do nohou, což bylo taky příznakem horské nemoci. Přidal se tedy ke mně a Papuáncovi, který jsme se chystali opustit Himaláje a podívat se někam do nížin. Šest očí koukalo chvíli na mapu a pak byl zvolen cíl – pouštní stát Radjastan a jeho poklady. Jednoho rána jsme si po brzký snídani (mátovej čaj, placka s jogurtem) podali ruce a my tři vyrazili opět na letiště. Jak bylo na treku, se zeptáme Zemánka: – Jak už je uvedeno výše – na ten hlavně pro mě vysněnej trek jsme nakonec vyrazili jenom já s Andrewem, jenž je majitelem několika světových občanství, včetně vinohradskýho. Dva dny před tím než jsme vyrazili, se vůbec nezdálo, že by k něčemu takovýmu mohlo vůbec dojít, poněvadž já měl sračku takovýho kalibru, že by se za ní nemusel stydět ani sám Bůh všeho sraní a Andrew tři dny marně lapal po dechu. Nicméně naše odhodlání bylo silnější než neduhy zdravotního charakteru. Zakoupili jsme tedy trek i s průvodcem a kombinovaným ubytováním v homestay a v improvizovaných kempech. Nebudu to zde popisovat den po dni, poněvadž zde na to není prostor, každopádně to pro mě byl největší indickej zážitek za tu dobu, co tam jezdim. Šli jsme údolím řeky Markha šest dní. Nejprve pár dní lehkým stoupáním proti proudu až do vejšky 4.000 metrů. Cestou jsme míjeli vesničky, kde se žije dneska stejně jako před sto lety. Prostě základní život. Topí se jačím trusem, požívá se brambora a pije jačí mlíko. Všude vůkol, zasněžený šestitisícovky, vzduch řidkej jak průjem a noční nebe posetý milionama hvězd. Prostě krása. Navíc jsme vyrazili po sezóně, což znamenalo, že celý údolí bylo jenom naše. Další dny už taková pohoda nebyla. Prudký stoupání a kyslíku míň a míň. Už žádný vesnice, jenom hory a sníh. Poslední den jsme dosáhli nejvyššího bodu treku a to do sedla Tinga La 5.300 metrů vysoko. Odtud byl neskutečnej výhled po himalájských kopcích. V dáli se tyčil masiv jehož součástí byla i druhá nejvyšší hora světa K2. Prostě to byla nádhera a jak říkám zážitek jak prase. Poté jsme jestě navštívili kašmírský města Srinagar a Jammu, kde bylo taky báječně a pak už jsme jeli vlakem za klukama, do Delhi, kde byl domluvenej sraz. Závěrem bych chtěl ještě říct, že do Indie už nechci, páč už jsem asi starej a ten hluk a hustota obyvatelstva mi už nesvědčí. Každopádně ale k návštěvě těchto hor bych se asi nechal překecat.- Zatímco Zemlis s Endrůem odšlapávali první metry někde daleko na severu, my tři se ocitli opět ráno na letišti v rozpáleným Delhi. Tu změnu teploty jsme fakt kvitovali. Z letiště nás prehistoricky vypadající vůz Ambassador odvezl na autobusový nádraží, odkud jezdí spoje do Jaipuru, hlavního města Radjastanu. Chvíli před odjezdem si k nám přišel připálit cigáro sympatickej floutek, běloch. Byl to Travis, kuchař z JAR, toho času sám na cestě už pár měsíců, za sebou měl Laos, Thajsko a Kambodžu. Pár dní před naším setkáním přilít do Delhi, pak píchnul prstem do stejnýho místa na mapě jako my a proto jsme se na tý zastávce potkali. Ihned zapadl do party a když jsme vystupovali po pěti hodinách vystupovali v Jaipuru, byli jsme čtyři. – Jaipur – tohle město je Indie se vším všudy na první pohled. Barevnej chaos v oblacích smog a prachu, vůně a smrady, paláce, v ulicích velbloudi, krávy, oslíci a jeden milión obyvatel,živících se vším možným i nemožným. A taky slušná plejáda podvodníků, kteří k některým místům v Indii patří stejně jako ony krávy v ulicích. Everything is possible, my friend je věta, kterou tady je možný slyšet hodně krát denně. Vysílaj ji k tobě frajeři, kteří by ti rádi cokoliv zprostředkovali. Výlet, rikšu, cetky, dobrej bar, hulení, cokoliv. Jdou po turistech, lepí se na tělo, jsou často nesetřesitelní, někdy jen drzí, ale často i vtipný. S těmito týpky jsme často v nechtěným i chtěným kontaktu, protože občas opravdu něco potřebujem. Nutno dodat, že z některejch se stali nakonec i kámoši. Zážitkůje s nimi za ta léta na knihu, ale těžko říct, zda by ji někdo vydal. – V Jaipuru jsme pobyli dva dny, přes den prolejzali město, krámy se vším možným, paláce večer vegetovali na střeše penzionu a řešili věci mezi nebem a zemí. Pak byl čas se posunout dál a my vytipovali Bundi, město s pohádkovou atmosférou. Tedy prej. Občas jsme takhle někam na doporučení jeli a stálo to za hovno. Na cestu z Jaipuru do Bundi jsme si pronajali mini dodávku s pohonem na LPG. Bomba s hadicema, která vyplňovala zadek auta, vypadala dost nedůvěryhodně a děsivě a lehce děsivá byla i jízda samotná. Nejdřív nám zatarasil cestu nějakej obřad, jehož stovky účastníků fanaticky křepčili v ulicích a sledovali muže, jenž se pálil hořícím čímsi různě po těle. Když jsme konečně po hodině projeli, začala vzadu syčet bomba. Že to asi nebude prdel, jsme poznali podle řidičových reakcí, nemluvil sice anglicky, ale zastavil a jal se prohlížet hadice. Nic nenašel, ale když jsme se rozjeli, nastal stejný problém. Byla to klasika – bomba syčela, když jsme jeli a když ne, tak se tvářila, jakože nic. Pokračovali jsme dál v autě, ve kterým smrděl plyn a řidič po chvíli píchnul kolo. Když to přezul, auto po pár metrech přestalo jet úplně. Pak se nějak vzpamatovalo a my se šťastně dohrcali do cíle. Jelikož jsme přijeli za tmy, zkusili jsme první dům, kterej nám doporučoval průvodce.–Byl to penzion, kterýmu šéfoval velmi starej pán, vypadal jak devadesátiletej Ghándí, měřil metr pade, o to větší jsme z něj měli od začátku respekt. Odvedl nás úzkým schodištěm až do posledního patra a ukázal nám pokoj, kterej nebyl velkej . Ten prazvláštní hoteliér se málokdy usmál, mluvil stručně a jasně: „Neotvírejte okna, nebo vás vykradou opice!“,–Pokoj byl zařízenej v maharádžovským stylu. Jak vystřelenej ze sto let starýho filmu. Krása. Někdy prostě člověk spí v díře, protože není jiná možnost, jindy chytí dobrej flek, jako byl tenhle. Tomuto baráku a jemu podobnejm se říká hávélí. Hávélí si kdysi stavěli prachatí kupci, jsou to v podstatě velký vily, bohatě zdobený, i když mnohokráte již ohlodaný zubem času. V jednom z těch místních hávélí kdysi bydlel a psal Rudyard Kipling, stvořitel Mauglího. Naše hávélí stálo na břehu umělého jezera a z jeho střechy se nám ráno naskytnul krásnej výhled na starej palác, který se vyjímal v kopci nad městem. Pod ním tekla klasická spleť úzkých uliček v nízký zástavbě. Místní fasádníci zhusta preferují modrou a žlutou, domky jsou v této barvě, na což byl uklidňující pohled.

• Co se týče opic, děda nás neupozorňoval jen tak, jsou naprosto běžný v celý Indii. Vzhledem k tomu, že jsou posvátný, nikdo je nelikviduje, ani nijak neprudí. Posedávaj kolem silnic, prolejzaj se po barákách a houpou na elektrickejch drátech. Některý města jsou jimi vyloženě přeplněný a Bundi není úplnou výjimkou. Opice jsou chytrý, tudíž vychcaný, kradou s neobyčejnou rychlostí, a když je naštveš, tak se naserou a kousnou tě, zuby si nečistěj, může bejt průser… Nejlepší je si jich vůbec nevšímat. Kousek od Bundi, u „nejlepších vodopádů v životě“, Honzu s Papuáncem odpoledne regulerně napadla tlupa opic a vyžádala si nějaký sušenky, který si vyhlídli asi jako vstupný do jejich teritoria. Kořist převzal vůdčí samec, pokejval hlavou, že to stačí a odešel je sežrat. Zbytek tlupy dostal obal. Zvláštní situace. – Zpětně vzato, tři dny v Bundi bylo málo času na jednu z nejlepších destinací z tohoto vejletu. Poklidnej život v kouzelným prostředí , krásný okolí města, hodný a upřímný domorodci, super žrádlo, dobrá tráva, ze který ti na přání udělají shake. . A krásnej, i když chudej, kraj v okolí, hlavně ty opuštěný vodopády, uau, tam jsme se jezdili koupat, protože přes den panovaly krutý vedra a tak chodit po městě bylo lepší až večer. Pověst nelhala, tohle místo bylo hodně snový.
• Další zastávkou asi pět hodin jízdy prachem z Bundy bylo další radjastánské město Puškar. Chrámy, chrámy, chrámy…tentokrát v bílý barvě nalepený kolem jezera, ve kterém hinduisti provádějí očistné koupele. Někteří ortodoxnější dokážou bejt dost otravný, když viděj bílou hubu, mají tendence jí dávat do ruky kytky a čmárat tečky na čelo a pak za to vyžadovat nějaký prachy. Valná většina věřících je ale v klidu, maximálně tě s úsměvem upozorní, že fotit se tu nesmí.
• Do Puškaru jsme jeli na doporučení od kámošů a v podstatě nás ničím nepřekvapil. Jo, klid, pohoda, dobrý jídla. Ve městě bylo poměrně dost turistů, což značilo vyšší úroveň služeb, nikterak zajímavej fakt. Co bylo velký plus – bydleli jsme u týpků, s nimiž byla dost zábava, kdybyste tam někdo někdy hledal dobrou společnost – je v hotelu Mona Lisa. V Puškaru jsme se zdrželi dvě noci, pak jsme si já s Travisem půjčili motorky a jeli dál na západ do města Bikanér, kam za námi druhej den dorazil autobusem Papuánec s Honzou, kterej nemůže kvůli svýmu zranění prstu držet řídítka. Bikanér leží poměrně blízko pakistánskejch hranic a je to dost zaprášený a chaotický město plný velbloudů, s obrovskou pevností z červenýho pískovce. V jeho blízkosti se nachází jedna pozoruhodná zajímavost – krysí chrám. Krysy jsou dalšími ze zvířat uctívaných hinduisty a tady jim postavili chrám, kde jich spolu s pár mnichy žije velký množství. Do chrámu stojí fronty lidí, uvnitř se všichni k volně se povalujícím krysám modlí. Smrdí to tam trochu jak ve zverimexu. Údajně jsou ty krysy dost nemocný, protože nemaj přirozený nepřátele, jenom se přežíraj z darů od věřících a tak trochu degenerujou.

Po dvou dnech v Bikanéru jsme se zase rozdělili. U krysího chrámu jsme se asi v sedm ráno rozloučili s Honzou a Papuáncem, kteří jeli zpět do Delhi, kde jsme se měli možná za pár dní zase potkat a dohodnout se, co dál. Ještě jsme tenkrát nevěděli, že Honzu uvidíme až za čtrnáct dní pár hodin před odletem do Prahy. My s Travisem jsme obrátili motorky na jih a jeli spanilou jízdu do dalšího města v poušti, do Džóhpuru. Odtamtud jsme se vrátili do Puškaru, vrátili tam stroje, přespali a pak jeli tak dlouho autobusem, až jsme další den v pět ráno vystoupli v Ágře, kde se nachází indická památka č.1 – slavnej Taj Mahal.

• Taj Mahal je opravdu fascinující stavba. O to víc se vyjímá v tak příšerným městě, jakým Ágra je. Tohle bílý mauzoleum z mramoru je ve skutečnosti ještě krásnější, než na vyretušovanejch fotkách a musí oslovit i ty, kterým jsou památky u prdele. Osahávali jsme s Travisem budovu za východu slunce, kdy tam bylo poměrně málo lidí a tohle ráno asi zůstane v našich mozcích navěky. Po pár hodinách jsme se přes fakt hodně drzý rikšáky prokousali k vlakovýmu nádraží a jeli na sraz s klukama do Delhi.

Ve stejnou dobu vyrazil opačným směrem z Delhi do Ágry Honza, kterej zvolil individuální plán a chtěl si dát Taj Mahal a pak pokračovat dál na východ, do svatýho města Varanásí, kde jsm byli před dvěma roky. Po ukončení tohoto několikadeního sólo výjezdu se chtěl připojit ke zbytku a dojet někam za někým z nás.

• My ostatní jsme se sešli večer v hlavním městě. Seděli jsme na střeše v restauraci, sdělovali si zážitky, popíjeli pivo kingfischer a pokuřovali čaras, kterej přivezl Zemánek s Endrůem z Kašmíru. Byli jsme zhruba v půlce naší dovolený. Doteď to bylo výborný. Andrew letěl další den domů, Zemánek se s Papuáncem rozhodli přelítnout na jih Indie k moři do vesnice Varkala tam si užívat ve vlnách a pojídat žraloky a tuňáci na pekáči. Už měli letenku v kapse. Nás s Travisem napadlo jet zpátky do Himalájí, ale do jiný – nižší části. A tak bylo domluvený další rozdělení. Nebyla žádná ponorka, jen prostě chtěl dělat každej něco jinýho. A Honza zažíval toto:
• Nejdřív jsem jel do Agry, což je krom Taj Mahalu klasická indická slepenice. Taj je super, zejména v podvečerní oranžádě. Jelikož jsem v Ágře čekal dva dny na noční vlak, docela sem jí prolezl. Hustý bylo veřejný praní a mytí všeho a všema v ultra černý řece. Kdo viděl Milionáře z chatrče, tak je to ta situace, kdy nebohejm západním turistům ukradnou kola u auta a v pozadí se to hemží Indama u řeky, tak na tom místě sem stál v pozici kameramana. Po potyčce s kolorikšákem, kde se seběhl dav čumilů a už to zavánělo lynčováním, jsem Ágru opustil nočním vlakem a ještě za hustý temnoty jsem vystoupil ve Varanasi. Noční podivný město se nakonec vylouplo v nehoráznej indickej nářez.

Varanasi je místo, kam se sjíždí ta největší lidská ujetina Indie. Podél posvátný Gangy se line ghát, kde probíhá hromadná očista, kálení, praní a spalovaní mrtvejch těl. To všechno pak plave po hladině, včetně nafouknutejch krav a buvolů, občas ohořelá lidská mrtvola a mraky odpadků. Seděl jsem na břehu a díval se na decentně zkremovanýho dědu, kterej se zachytl o schod a plaval tam v podivný poloze obličejem nahoru. Vedle dováděj děti ve vodě, čistěj si zuby a je jim docela buřt, že děda potřebuje odstrčit, aby mohl pokrčovat v plavbě, dokavaď ho neohlodaj ryby. Pozoroval jsem zblízka, jak hořej lidská těla, jak je spalovač rozňoupává bambusem, olamuje jim hořící končetiny a nakonec rozbije hlavu, aby mohl duch těla vystoupit bránou do éteru. Díval jsem se na desítky hořících těl, která lehnou popelem, nebo jen ohoří a jsou hozeny do Gangy. Uf.

• Byl jsem v jakýsi „čekárně“ na smrt. Podivnej temnej dům, kde se po zemi povalujou staří a nemocní Indové a čekaj až umřou, aby je pak pohltily plameny. Vyslechl jsem si příběh holky, která na svojí smrt čeká od svejch pětadvaceti let. Díval jsem se na bábu, která nemůže bejt zpopelněna, neb má lepru, proto jí po smrti jen zatížej kamenem a hodí do řeky. O Varanasi se dá psát do nekonečna, ale já nemám nekonečně slov. Třetí den jsem odplachtil za Zemánkem a a Papuáncem do Varkaly, což je téměř na jihu Indie. Tam už jen koupačka, žraní a pak megakalba v Kočínu, což je krásnej přístav. Podotýkám, že jsme se fakt vožrali jako Jardové.
• Zpět v Delhi. Ráno všichni odlítli a my jsme s Travisem nasedli do vlaku a odjeli na sever do Chandigarhu, města na úpatí hor, na Indii dost netypickýho, modernistickýho. Celej Chandigarh navrhnul francouzského architekt Le Corbusier, je to spíš jeden velkej projekt, město pravých úhlů a kruhových objezdů. Úplně jiná Indie. Nelíbilo se nám tam, ale brali jsme to jen jako mezizastávku tím, že navštívíme zdejší fantasy zahradu a pofrčíme dál. Ta zahrada je opravdu důvodem k tomu, proč jet do Chandigharu. Před desítkami let dostal nad hromadami stavebního odpadu jistej Nek Chand nápad. Natahal ten bordel domu a tam z něj začal sochat království bizarnosti. Armády lidskejch a zvířecích soch, domy, mosty, náměstí, vodopády… Je to kouzelný místo pro lidi, kterejm se líbí úchylárny a lze tam strávit hodiny.
• Himaláje začínaj kousek z Chandigarhem a nejde o žádný pozvolný stoupání. Rovnou do dvou tisíc do města Shimla, horský stanice, kterou mají v oblbě především indičtí turisté. Trefili jsme se zrovna do nějakejch svátků, město bylo plný užívajících si rodin a zamilovaných párečků. Nic moc. Ale i Shimlu jsme brali jen jako mezizastávku při výletu do himalájských údolí.

Další den jsme píchli prstem do mapy někde v horách a nasedli do autobusu. Ten nás odvezl kamsi, kde jsme přesedli do dalšího busu, bohužel špatnýho a ten nás neuvěřitelnejma a těžko sjízdnejma cestama vezl tak dlouho, až nás vyplivnul úplně rozsekaný v noci v tmavým městě. Tam jsme vzali hotel u sympatickýho Inda a po probuzení zjistili, že jsme na parádním místě, někde v neturistický zóně ve státu Himáčálpradéš. Slunce, hory, zelený údolí, borovicový lesy a čistá řeka…a čistý a upřímný lidi.

• Následující týden byl neskutečně parádní, chodili jsme po horách, koupali se v řekách, přesouvali se na střechách jeepů z údolí do údolí, stanovali, navštěvovali vesnice, chrámy a neviděli jedinou bílou hubu… Neměli jsme cíl, ale bylo to fuk, protože všude to byl dobrý, za každou horou se skrýval novej výhled,nová vesnice v ní nová příhoda s nějakým domorodcem . Místňáci byli v neskutečný pohodě, přátelství vznikaly hodně rychle.
• S klukama, kteří se váleli u moře na jihu ve Varkale, jsme byli v občasným sms kontaktu. Vesnice Varkala na pobřeží arabskýho moře je fakt super místo, kde se lze oddávat zevlingu do aleluja. Cituji zprávu od Papuánce: Cao cumacci, Varkala big pohoda, motorky, tunaci, vecer pivko a mistni korka. Uzivame si to hosi!See ya!
• Nemohli jsme ses Travisem těch hor nabažit, ale chtě nechtě jsme to začali pomalu kroutit dolů, protože dovolená pomalu končila. Zůstali jsme ještě dva dny v místě, kde Ganga opouští Himláje, ve slavným městě Rishikeshi. Tady kdysi meditovali v ášramu The Beatles, dokud nepřišli na to, že jejich guru spí se svými ovečkami. Rishikesh je plnej spirituality, ášramů a svatejch mužů, posedávajících kolem Gangy. Ta teče rychle a je v těchto místech ještě docela čistá. Když doteče do Varanásí, je neskutečně zaprasená. Milovníci duchovna tohle město zbožnujou a jezdí sem z celýho světa pobejvat v ášramech, kde se podrobují všemožným terapiím.
• V neděli večer v půlce října jsme se plný dojmů sešli všichni opět v Delhi. Tentokrát proto, abychom si dali poslední čaj, cigaretu bídí a vyrazili na letiště. Ty odjezdy jsou vždycky smutný. Ten měsíc utekl jak voda. Bylo to…zase krátký!

Matěj