Nepál 2019

Tak co k tomu napsat? Přesto že se do Asie vydávám často, Nepál mi vždy tak nějak unikal. Vlastně ani nevím proč, možná jsem tak nějak tušil, že jednou prostě přijde jeho čas. A ten nastal až teď – v roce 2019, po více jak dvaceti letech navštěvování téhle oblasti.

Původně jsem tam měl letět sám, ale přidal se můj letitý kamarád a spolucestovatel, kolega z kapely, Zemánek. A tak nás jedné lednové noci vyprdlo letadlo v Kathmandu a Zemánek rovnou cestou z letiště nechal IPhona na zadní sedačce taxika. Nějak nás po zjištění nenapadlo na něj zavolat, místo toho jsme volali z recepce na letiště a sháněli číslo taxíka…blablabla… prostě blbci…a na konce se pochopitelně žádnej happy ende nekonal.

Tak a pak klasicky jedno noční pivo a pouliční žrádlo a šlo se na kutě. Ráno vstávání do zvuku klaksonů, klasická couračka po městě, pivo, čaj, žrádlo, čumendo, focení….prostě tak jak to máme rádi. V Kathmandu je toho mnoho co vidět. Vlastně se to všecko tak nějak podobá Indii, jen je tam větší čisto a nejsou tam vidět každou minutu všecky ty bizáry a šílenosti. Ale nějaký to magično tu je, to se musí nechat.

Dva dny toulání je až až a tak jsme po všech těch Monkey Teplech a podobnejch věcech frčeli směr náhorního parku Chitwan. Osmi hodinová cesta do nížin je úchvatná. Line se podél řeky a je lemována úžasnou přírodou. Cestou můžete vidět celkem moderní lanovku vedoucí k posvátnému chrámu. Mladí potomkaočekávající manželé vozí nahoru kozy ve specialně určených kabinkách, aby je na místě podříznuli a tím si poštelovali Bohy.

Výchozím bodem pro náše vejletění byla vesnička Sauria, na jejíž missu je hospoda s úžasným výhledem na řeku a rezervaci. Občas v dálce projde nosorožec vodou (jeden dokonce lezl do vesnice a místní sekuriťák ho musel klackem vyhánět), občas zahejká nějaký pták a občas na souš vyleze celkem velkej krokodýl.

Měli jsme to štěstí, že byl ve vesnici food festival. Žrali jsme co se dalo, dokonce i nějaký šneky, až z toho Zemánek dostal několikadenní sračku. Ale to je prostě klasika:))

Sauria je celkem zatruristovaná. Konají se zde nejrůznější tripy do džnugle. Ty línější jednou džípem, ti odvážnější jedou několika denní trek. My jsme si vybrali takovek kompromis. Nejdřív loďkou po proudu dolu do džnugle, pak několik hodin pěšky a nakonec auto. Vše má něco do sebe.

Než jsme se vydali prodírat se hustým porostem, dostali jsme instrukce jak se chovat v případě napaní nejrůznějších zvířat. Nejčastěji tu potkáte nosorožce, pak bizony, slony, medvědy…a když je štěstí tak tygra. My viděli šest nosorožců a dva mědvědy. Pak různé opice, bizony a ptáky. Kuriózní je, že váši dva průvodci mají jen bambusovou hůl, což si moc nedokážu vybavit jako zbraň proti několika tunovým tankům. Když jsme byli od nosorožců na dvacet metrů daleko, vyhlížel jsem si tlustý strom, na který v případě útoku vylezu.

Já tyhle vejlety do přírody miluju. Vždy jsem za ně by ochoten zaplatit i velký peníze, protože miluju pozorování zvířat.

Jeden den jsme si na kolech vyrazili do čáasti rezervace, které se říká Twenty Thousand lakes. Někde v půlce lesa vidíme u cetsy stát vyplašenou holku. Francouzka. Spadl jí drahý dron někam do porostu a ona, ubrečená, se pro něj bojí jít. Nabídnul bych jí, že pro něj půjdu já, jenže v cestě stojí bahnitej potok a ona už je po kolena umazaná od předšlejch pátračskejch pokusů.

Bála se zvířat a krodýlů, ale nějak jsme jí uklidňovali, že těch patnáct metrů ke dronu, kolik jí navigace ukazovala, je bezpečných. Přebrodila se tedy a po chvilce zmizela v rákosu. Volali jsme ne ní, zda je OK a začali se o ní trochu bát. Po půl hodině se vrátila s dronem a měla kotvu pod nosem. Krodkodýly jsme pak viděli se válet kousek odpodál. Další destinace byla osm hodin vzdálená Pokhara. Město na úpatí hor, kam míří mraky turistů. Obchody, cetkárny, restaurace, promenáda kolem krásného jezera a nad tím vším zasněžené vrcholy. Celkem krásné místo. Tady jsme zakotvili na několik dní a halvěn si vyřídili celkem drahé permiry na populární Annapurna Trek.

Autobusem jsme vyrazili na několika hodinovou cestu do Nayapul a pak výškrab do Ghandruku. Musím říci, že jsem se v životě takhle nebál v autobuse. Už jsem podobné cesty prožil jinde ve světě, ale tohle byl extrém. Rozvrzanej autobus se doslova drápal snad turistickou stezkou nahoru do skal a srázů. Kamenitá a sem tam bahnitá cesta se klikatila a já kolkrát z okénka nebiděl krajnici. Fakt zážitek.

A pak už několik dní po svých. Nádherné výhledy na Annapurnu a ostatní sedmi a osmitisícovky, vesničky, úžasné džungle, potoky, říčky a časem začal sníh. Jelikož jsme zde byli mimi turistickou sezónu, moc lidí jsme nepotkávali. Ve sněhu jsme se pak třeba deset hodin drápali do vysoko položených vesnic. Jedno ráno jsme chtěli na populární výhlídku Poon Hill. Ale tak kydalo, že prakticky nešlo jít. Po několika dnech jsme slezli zase do nížin a autobusem se dostali zpět do Pokhary, kde jsme se tak perfektně vožrali:).

A pak domů do Kathmandu. Ještě jsem si dali Pashupathinath spalovací ghát – takhle jsem se rozepsal k jedný fotce z tohosle zvláštního místa:

Přáním Hinduisty je být spálen na prach a být tak vysvobozen z večné reinkarnace. Většinou se tak děje na kremačních ghátech, ale mám i fotky z vesnických míst, kde byla těla spálena na sušených kravincích na písečném břehu řeky. Nejznámějším městem, kde můžete být zblízka přítomni obřadům a kremacím je indické Varanasí. Nevím proč mě tam tahle vlastně strašidelná věc tolik fascinovala, ale byl jsem schopen hodiny pozorovat jak plameny požírají lidská těla. Na těch místech člověk smrt vnímá úplně jinak. Díva se na mizení tělesné schrány, která tu v našem světě prožila mnoho a teď se mění v popel, v horším případě na ohořelé torzo, které je pak hozeno do posvátné řeky Gangy.
Těla polyká tentýž oheň, který zde spaloval už před dvěma tisíci lety, neboť po celou tu dobu je jedna pohřební hranice zapalována od druhé. Po řádném obřadu se vzedme rákos a plameny začnou olizovat dřevěné klády a tělo, které následkem žáru začne krčit končetiny. Ty spalovač oláme bambusovou holí, kterou posléze prorazí lebku, to jednak aby odešla duše a pak taky aby vroucí hlava neexplodovala. Kdo nemá peníze na dostatek dřeva, shoří jen částečně.
Malomocní, těhotné ženy a jiné případy však nesmí znesvětit oheň a tak je na loďce odvezou doprostřed řeky a svrhnou do proudu v kusu látky.
Seděl jsem kousek pod ghátem a u schodu plavalo do červena ohořelé tělo staršího muže. Nemohlo odplout, jelikož se ve vodě zaseklo o schod. Měl jsem dilema, zda ho popostřčit nohou, ale neodvážil jsem se. Osud vše vyřešil sám a tělo se samovolně dalo do pohybu a odplulo jako starý barevný pytel.
Jinde jsem se zase dostal do jakéhosi domu, kde byly “čekající na smrt”. Dle kastovního řádu se jednalo především o mladé vdovy, které v téhle “čekárně” prostě čekají na následování svých zemřelích mužů.
Pársové je jistá hinduistická odnož, která zase provádí takzvané nebeské pohřby. Těla vynesou na kamenné “věže ticha” a palicí je rozsekají na kusy. Přítomní supi se slétnou a tělo pozřou. Jednou jsme se ženou takovou věž vyhledali, ale supy nikde. Pak nám přítomní vysvětlili, že supů následkem smogu a hluku ubylo. Dokonce nám starší pán říkal, že se pro rychlejší rozklad těl a přivábení dravců používají solární panely..no nevím, dávám jak jsem dostal.

Místní spalovací ghát má neuvěřitelnou atmosféru. Dělají tu něco, čeho jsem si ve Varanasí nevšiml a tím je vložení zapáleného kusu látky do úst nebožtíka, takže mu defakto hoří z pusy. Nedalo mi to a udělal jsem si pár takových fotek z blízka, ale z etických důvodů je na FB nechci dát. Tak alespoň tahle obecnější, která zachycuje jedno úžasně mystické místo na naši planetě, tedy Pashupathinath Teple ghat – Bagmati river.

Jelikož už moc nemám čas ani chuť se v cestopisech rezepisovat, všecko jsem tu vyřídil hodně rychle a mnoho věcí z lenosti vynechal. A tak jako píšu vždy, pokud chcete vědět více, jeďte tam a zažijte.

332