Laos 2008
05.01.2008
Ahoj Mrazaci
Tak koncne pisu z Laosu. Majznul sem se pred hodinou do hlavy o strechu auta a sem uplne zblblej, tak kdybych psal nesmysl, prosim pochopte to. Jeste nez jsme odjeli z Ciny, jeli jsme skrze nejake periferie Kunmingu na nejakej cinskej chram, kterejem byl snad to jediny co nam v Cine cmuchalo. Cestou do centra jsme chytli v naprosto precpanem autobuse kapsarku, ktera nam satrala v kapsach. To byla ta posledni cinska kapka. Vydali jsme se tedy na nehorazne dlouhej presun do Laosu. Cestou me klasicky chytla strevni pruprava a tak sem zasedl do rady k dalsim snad triceti smradlavejm cinanum na nechutnym nadraznim zachode. Vsichni sme na sebe koukali a sedeli jsme od sebe na dotek daleko. Normalne sem se musel zacit smat.
Tenhle presun nam trval dvacet hodin nustaleho sezeni v autobuse. Nejdrive velkej, pak mensi a pak uz jen takova rachotinka. Na hranici kupodivu nebyl problem a tak jsme se po tom vsem ocitli uplne vycerpany v severnim Laosu. Tohle mestecko se jmenuje….pockat….nejak jako Laun nam tha, nemuzu si to najit v mozecku. O proti te osklive Cine je to raj. Sedime na korbe nakladaku, mjime rejzova policka, zdravime kolem jdouci deti a ja hraju na kytaru, kterou mam neustale u sebe.
Lide dobri, ja du brouzdat ulickama, neb Johana unavou usnula.
Honzhomolka Podtobolka a Johana Nohama
09.01.2008
Savady Ljudia
Nejak sme se tady v tom Lunag Nam Tha zasekli. Zaprve je to nadherne mestecko a zadruhe jsme museli preklenout nejake zdravotni tentocky. Luang Nham Tha lezi na severu Laosu a mestecko je to veru vyklidnene. Denni zivot tady cvrka pomalouckym tempem a proto je tedy velice prijmne pobejvati. Zatim co Johana lezela s ucpanejma nosnima dutinama na pokoji, jal jsem se na kole procesati teren okolni. Nadherne vesnicky a domecky na kulech, kde na vyschle hline pobihaj prasata a pejsci, jsou lemovany bujnou vegetaci a to me desne bere. Sem tam se da vyject na kopec a ve spolecnosti oranzove odennejch mnichu pozorovat zapad koule. To je slast. Na trhu tady prodavaj prasarny, ze by jeden chtel poblejt dedka. Netopejri, kocky, nejaky veverky ci co, jeleni a prasata a hlavne vidite i ruzne nahnile a susene ptaky v pokrocilem stadiu rozkladu. Jeden byl teda hodne divnej. Mel zuby jak pes, ale pritom kridla? Kde se to tu bere, herdek? No nechapu jestli to zerou, nebo co. Fuj.
Co bylo ale nadherny, jako fakt nadherny, byl vejlet do dzungle. Uz sme tech dzungli videli mnoho, ale tenhle vejlet byl docela jinej. Nasli jsme zacinajici partu bubaku, ktera po birokratickych peripetiich sehnala potrebne papiry k navsteve domorodejch kmenu. Cela tahle vec se tahne vic jak rok, protoze sehnat povoleni ke vstupu a tak, neni jednoduche. Cesta, kterou jsme sli byla sice desne draha, ale za to uplne nova, cili neprochozena. Ja, Johana a srandovni pruvodce, takovej drobek kost a kuze se srandovni anglictinou, jsme si proste vyslapli. Nejdrive dlouho autem do nejake vesnice a pak po svejch hluboko do dzungli. To vam dete takhle nejdriv rejzovejma polickama, pak zacnou bananove haje a cim jste dal od civilizace, tim je to divovejsi. Po par hodinach cesty uz dete porostem a po dalsich hodinach hustou dzungli. Leje z vas jak z konve a sem tam si date pauzu, naces se slitnou vcelky a jina havet lesni a behem chvilky je mate vsude.
No a v tech porostech, kroviskach, kapradi a vsem zije mnoho zvirat. Tygru, prasat, leopardu, jelenu, hadu, ptaku………no moc pekne. Takze nez jsme se utaborili, nasli jsme celkem cerstve tygri stopy.
Nas pruvodce byl fakt trdlo. Takovej vyzilej cvrcek kolem padesatky s macetou. Varil na ohni v bambusovem kmeni, podaval to na bananovej list a smakovalo to zvlastne. Ingrdience byly jen nejake kytky, bananovej kvet a maso vyprazene do uplny podrazky, ktera nesla skoro zvejkat. No prujem na sebe nenechal dlouho cekat. Reknu vam, spat hluboku v dzungli ve spacaku je teda fakt vodvar. Vubec nechapate, co je kolem vas zvuku. Byli jsme uplne podelany strachy, jelikoz to vsude susti, houka, kvaka, cvrka a neni videt na krok. Tesne kolem vas chodej pralesni krysy, ktere kradou zbytky jidla. Ohen dohoriva a vy se propadate do tech nejsilenejsich predstav.
Pruvodce nas poucil, ze musite dat pred spanim dar Jungle Manovi. Rozhazite do stran kusy sveho jidla, aby vas Jungle Man {v mistnim jazyce Pu Pi} nechal na pokoji. Tenhle Pu Pi zije hluboko v dzungli a mistni se takhle daleko do pralesa boji, jednak ze je napadne diva zver a druhak, ze jim naplaca Pu Pi. Podle popisu je mensi postavy, ma delsi vlasy a zije na strome, nebo v jeskyni. Samani musej pravidelne davat obeti Jungle Manovi, aby domorode vesnice nestihla nemoc, nebo tak. Proste tohle je jejich nabozenstvi.
Tohle vsechno vam prijde srandovni, ale v noci, kdyz lezite a slysite vsechny ty zvuky, napadne vas lecos.Navic jsem nemohl usnout, neb jsem hluboko z lesa slysel takove bubnovani, ktere se jednou priblizivalo a pak zas zaznelo z dalky. No, na zachod by me nikdo nedostal. To bubnovani, jak jsme se dozvedeli, delaj bombusove kmeny, ktere i v mirnem vetru o sebe mlati a to vydava tenhle tajemnej zvuk. No, pekne to bylo.Domorode vesnice sou nadherne a kmeny, ktere v nich zijou se smejou na vsechny strany. Sou uplne vyjukany, neb beloch je pro ne neco, co znaj jen z vypraveni. Sem linej a unavenej popisovat to podrobne., Je toho mnoho. Tak me omluvte, neb tady klimbam nad klavesnici.
Ted uz jsme zase z dzungli vraceni. Uzivame si cisteho obleceni, neb to, co na nas vyselo smrdelo ne tri kilometry. Vypotil jsem snad dvacet litru vseho. Jeste koriguju strevni patalie a zitra vyrazime dale na jih.
Takze se sejdeme zase za par dni.
HomokaTobolka a Johana Nohama
15.01.2008
Ahoj kamaradi
Dlouho jsem nepsal, to jen proto, ze neustale presuny a pochody, hodiny v dopravnich prostredcich a nocni prijezdy tomu branily.
Naposled to bylo tusim z mestecka Luank Nam Tha, ktere se nachazi uplne na severu Laosu. Jsme v hlavnim meste Vientain {tusim ze se to tak pise, jelikoz cestujeme bez chytre knizku Lonely Planet, tak si to nemuzu overit}, jez lezi na hranici s Thaiskem. Ale co se udalo od te doby, kdy jsem psal naposled?
Tak nejprve jsem ze sebe odstranil kvantum pralesnich klistat, ktera se na me nachytala hluboku v dzungli. Mam asi nejakou vonavou krev, nebo co, akle dycky pritahuju vsechnu havet. Jako jedineho me v pralese obalil roj lesnich vcel a jako jedinej sem si prinesl mraky krvelacnejch klistovitejch bestii doslova zazranejch do kuze. Normalne me po nekterejch zustal dulek v kuzi a jedno se zakouslo az v uchu.
Z Nam Tham jsme dojeli do Luang Prabang. My tomu rikame Luang Trabant a strasne se u toho smejeme. Trabant je nadherne mestecko, hodne popularni pro navstevniky vsech moznejch narodnosti. Vlastne obecne je Laos ve srovnani treba s Barmou hodne turisticky prozranej, takze narazit na poradnou divocinu vyzaduje ject po tajnech trasach. Ale pak to stoji zato. Malebne vesnicky, domky na kulech a nadherna priroda. Z Trabantu se daji podniknout jednodenni vejlety treba k uzasnejm vodopadum, kde se koupete v pruzracne modrejch jezirkach, nebo do jeskyni, ktere jsou plne sosek Budhy ve vsech moznejch variantach a velikostech.
Z Trabantu vedla dalsi trasa k Planine tajemnejch dzbanu. Predstavte si zatravnene kopce, kde jsou rozsety kamene dzbany. Jsou tu chaoticky zaborene do zeme a je jich tu tisice. Nikdo vlastne netusi, k cemu tohle vsechno pouzivalo, ale stari dzbanu je odhadnuto na dva tisice let. Krasa.
Po te jsme pokracovali dale k rovniku. Nase zadky jsou otlacene, neb odhadem mame po ceste z Honkg Kongu odsezeno zhruba tri tisice kilometru a dalsi nas jeste cekaji. Jsou to ale cesty hrobalate, zadne dalnice. Nekdy se ocitnete treba par cisel nad sedackou, jak to hopsa na vejmolech. V noci v autobuse se na me smal docela mladej kluk, ze samopalem prez rameno. Byla to nocni hlidka, neb sem tam se stane, ze autobus prepadne ozbrojena separasticka parta, nebo mozna jen zlodejska parta. ktera cestujici postrili. Takovejch pripadu bylo od roku dva tisice jen par, takze procento, ze se to prihodi nam, je vlastne malilickate. Jinak je Laos naprosto bezpecna zeme, ostatne jako vsude v tehlech koutech sveta.
Moje kytara me neustale sedi na koleni a ja si tak pobrnkavam. Cekam az prileti napady a paksi je hned zapisu, nebo nahraju na malej diktafonek. Zejtra jdeme zadat o viza do dalsich koutu, tak nam drzte palec.
Nas dalsi plan je……ale to neprozradim, neb bych vas mel napinat.
Homolka tobolka a Johana Nohata
18.01.2008
Ahoj Prtata
To je krasne, co? Cvrckove crvrlikaj, komari bzukaj, gekoni cupitaj po strope a zabky bublaj jak orchestr Skokana Zeleneho. Tady na ostrove Don Det je prave vecer, ale ne ledajakej. Je to vecer nadherbej, horkej, plnej vuni taboraku a vonnejch tycinek. Na nohou sandala a rukav dlouhej, protoze moskit kouse a repelent mu snad i chutna, nebo co? Vecerni prochazka za mesicniho svitu se vinne kolem reky a po par minutach chuze neni videt ani svetelka, jen buvol se ve tme pase a pak dalsi a dalsi, kdyz tu z krovi chrochtne prase a Johana vystrasena az na kost me skoci na ramena. Jdeme dale a suche stromy a palmy se v mesicnim svetle pnou az do nebe. Podotykam jeste jednou, ze je tu vedro, vedro, vedro. Atmosfera pomala jest a ve dne v rece plavou nase tela, jez bila jsou az beda.
Tak jestli vam to jeste neni jasny, tak jsme v jiznim Loasu na mnoha ostrovech ricnich. Mame za sebou Honkg Kong, Cinu, Laos a ted se presuneme do Kambodzi. Jeste se tu zitra povalime a pak vyrazime. Mame bambusoovej domek primo nad rekou, kde pijou prasata a zvirata. Vecer sedime na terase, brnkam do strun a u toho ucucavame mistni rum. Ten klid kolem narusi jen to, ze se prehmatnu a zahraju falesne. Palmy sustej pod natlakem horkeho vetru a v dalce zapada slunce. K nasemu pribytku jdeme dlouho prasnou cestou kde rejzova pole stridaj bambusove domky a dokonce lesni klaster, kde mnichove konaj modleni. Nekdy jen tak sedime a naslouchame. Priroda je kolem nadherna. Mohutne stromy s nesmyslne pokroucenejma korenama, bambusova kroviska, policka rejze a jedna uslapana cesticka, ktera vede az do malinke pristavni vesnicky. Na tento ostrov se dostanete jedine lodkou. Proste raj, raj, raj.
Na cestach se potkavame ruzne narodnosti, ale cechy jen vyjmecne. Snazime se podle poznavacich znaku uhodnout od kud ze vsichni sou a casto se trefime. Jak? Tak treba Americani. Takovej amik je vetsinou ramenaty postavy, ma tridenni strniste, natelnik a obrovsky kratasy. Jde zaklonenej a sebevedomi z nej srsi na vsechny strany. Vetsinou je cool a pohoder. Ovsem co je srandovni jsou mlade americnaky, ktere cestujou treba ve dvouch az ve trech, maj spasitelsky keci o zachrane sveta a chudobe v Africe, ktery probiraj desne nahlas s protivnym prizvukem, ale hambrukgery se jim pritom houpou v zadcich. Japonci. Japonci sou hrozne srandovni. Vetsinou maj nejvetsi privilegia a luxusni autobus je doveze primo pred pamatku, kde vyskacou a na tisic zpusobu a kombinaci se pred ni vyfoti. Je jim uplne jedno kde sou, hlavne ze tam byli a vyfotili se tam. Neumej anglicky ani dobry den, ale jsou desne fajn. Musej mit vse zorganizovany, jinak se knihy stiznosti strachy tresou. Frantici. Francouzka holota je fajn. Maj styl. Jsou klidnejsi a zadumany. Proste je poznate. Italove hulakaj a potrebujou komfort. Maj velky brejla od kamiounu a opalene fasady. Holandani jsou tajemny a mame je moc radi. Jak poznate cechy? Cesi maj nejvetsi batohy ze vsech a karimatky. Ubytovavaj se v nejlevnejsich hotelech a celkove jsou neseznamovaci a nekomunikativni. A cernochy poznate podle toho, ze se nemazou kremem na opalovani.
Zacina me bejt teskono po rumu, kterej lezi na stolku v nasem bambusaku. Jdeme ho potrestat. V noci me probudi susteni prasat, ktera chodi pit k rece. To pak vykouknu a je to ten nejnadhernejsi pohled. Mnam
Homolka Tobolka a Johana Nohama