15.07.2017

Ázerbajdžán 2017

Naše barevná planeta je sešita z různě odlišných záplat. Z hladkých materiálů i hrubých tkanin, ze strakatých odstínů i jednotvárných ploch, z různě ovoněných i mdlých vůní…je to prostě všehosměs. Ázerbajdžán bych popsal jako světle hnědou záplatu z hrubší pytloviny vonící po opečeném mase.

Až do letošního ledna bylo komplikované dostat turistické vízum, naštěstí se úřady v roce 2017 umoudřily, a proto ho máte do pár dní online sjednané. Místní režim si hlídá určité věci, takže je jasné, proč chtěli mít pod kontrolou i turismus.

Tahle úžasná země leží v místě, které vlastně není Evropou ani Asií, což je předmětem různých verbálních sporů. Z jedné strany její břehy omílá Kaspické moře, ze severu se na na ni tlačí hory Dagestánu, na jihu je Irán a směrem k nám narazíte na Gruzii a Náhorní Karabach. Tohle slovo zde však veřejně nikdy nevyslovujte nahlas, neb jde o sporné území s válečným konfliktem. Azérbajdžánci se s Armény, kteří si Karabach nárokují, nemají vůbec v lásce.

Chtěl jsem do Ázeru už dlouho, ale až letos se rozhodl. Můj původní plán byl letět sám, ale nakonec se na internetu dala dohromady parta dobrodruhů, kterou jsem poznal až po příletu do hlavního města Baku. Musím říci, že jsem se toho bál, neb každý čeká od cestování něco jiného. Naštěstí jsem narazil na super lidi, kteří to měli s vandrováním podobně.

A tak jsme po prvním dni v moderním městě ukuli plán vydat se za přírodou, tedy na sever, tam kde se táhne divoký Kavkaz. Autobusem to do města Quba trvá pár hodin a zjistíte, že jakmile opustíte Baku, ocitnete se v jiném, daleko prostším a divočejším světě. Tohle už trochu znám. Dotěrní taxikáři, z turistů vyjukaní pouliční prodejci, zvědavé děti, nepořádek a prach, ovce a kozy na ulici, ale vesměs všude úžasní lidé a krásné zajímavé prostředí. Jen kdyby nebylo takový vedro!

Z Quby jsme sehnali za pár manatů (místní měna) odvoz starým autem až do malé zapadlé vesnice Qonaqkend. Cesta vedla přes vyschlá řečiště a údolí směrem do hor. Kluk z místní Bakuské zlaté mládeže, který se s náma vezl, mi neustále na telefonu ukazoval jaký si s kamarádama kupujou auta, a sem tam mi otevřel nějakej ten hanbatej obrázek či video svých četných přítelkyň. Podotýkám, že je Azerbážán výhradně muslimskou zemí, takže bych takvouhle koketérii nečekal.

Na místo jsme dorazli za tmy a přišla na řadu družba s místňákama, což znamená mnoho vodky a sušených ryb. Stihl jsem za komunistů ještě čtyři roky povinné ruštiny, což se mi v těhlech případech hodí. Azerbajžán, byl jako ostatní okolní země, do roku 1992 pod ruskou rukou a tak se tu rusky domluvíte takřka všude vyjma horských vesnic, které mají vlastní jazyky, nijak podobné čemukoliv.

Za mohutného prolévání se stakanama vodky nás místní strašili, že je v horách spousty medvědů, kanců a hlavně vlků. Musím říci, že pohled so šumících nočních lesů naháněl strach. Ráno jsme hodili bágly na záda a začalo stoupání do kavkazské divočiny. Ale ještě než jsme udělali prvních pár kroků, dohnali nás místní, že musíme zaplatit útratu za jídlo. Nechápali jsme, neb jsme celý večer poslouchali, jak jsme hosti a že nás srdečně zvou. Málem z toho byla potyčka, tak jsme raději zacálovali a nezamávali.

Ázerbajdžánský Kavkaz jsou divoký a řídce osídlený hory. Sem tam potkáte malou ospalou vesničku, občas pozdravíte jezdce na koni, vesměš však šlapete lesem a loukou. Jedna věc je na Azérbajdžánu neuvěřitelná. Ať už jste v hlavním městě, nebo v nejzapadlejší vesnici, všude mají točené „pivo”. A všude si dáte výhradně šašlik — masový špíz z ovce, či kozy. Pohostinost funguje. Když uprostřed ničeho vyšel z lesa podívín trochu připomínající tálibského bojovníka a palcem naznačoval podříznutí krku, bylo po chvilce jasné, že nás nechce popravit, ale pohostit čerstvě poraženou ovcí.

V noci u ohně je krásně. Zaprvé kouřem eliminujete všudepřítomné komáry, nebo si opečete chleba, ale hlavně zastrašíte medvědy a vlky. Co se týče zvířat, největším problémem jsou pastevečtí psi. Ovčí stádo na obzoru rovná se nejmíň pět ohromných hafanů, jejihž mordy mají údajně jeden z nejsilnějších stisků. Naše strategie byla pokaždý stejná. Sestoupili jsme se do kruhu a čekali až nás pastevečáci obklíčí, což je fakt o nervy. Po chvilce se vždy objevil pastevec a dal klackem a kamenem vše dopořádku. A takhle pořád dokola.

Náš trek končil ve vesnci Quizmaydan a odtamtud rovnou do Lahicu, což je malebná turistická vesnička. Nečekejte však západní návštěvníky, ale rozmazlené Azerbajdžánce. Místo jsme obšťasnili krásným trekem po okolních hřebenech a jízdou na koni, což byl zážitek — tady máte koně a jeďte, nevadí že to neumíte:)

Naše další trasa vedla Ismayilli, Göycay, až k veliké přehradě, pod jejíž ústím leží městečko Mingačevir.

Koupání a následná noc v rozvalinách starého domu byla jednou z nejteplejších. Bylo na výběr se buď potit zalezlej ve spacáku, nebo se nechat brutálně seštípat komárem.

Na východě u Kaspického moře leží město Elet. Tam jsou úžasné bahenní sopky, v jejihž chřtánu se můžete i vykoupat. Boží! Noc na předměstí v trávě prdeláková byla ač na bizarní zaodpadkované prostředí jednou z nejhezčích. Náš dvoutýdenní trip končil posledním nadupaným dnem na poloostrobě Abšeron. Věčné plameny Yanar Daq šlehající přímo ze skály, navštěva zahrady, kde vám pro zahnání stresu rozbijou lahev o hlavu (absolvoval jsem), a koupačka v Kaspickém moři. To bylo krásný rozloučení s Ázerbajdžánem.

Nerad se moc rozepisuju o něčem, co se prostě musí vidět. Možná bych o týhle zemi až moc prozradil. Dejte si jí a pak si udělejte obrázek.

332