Svéráz národního vodáctví

Svéráz národního vodáctví

(z knihy Deník mořskýho ježka)

Brad je typickej Američan. Chlupatou rukou si setře z tří­denního strniště kečup z hamburgera, ukazováčkem si povysune kšiltovku po vopocenym čele a rozžvejkanou angličtinou pronese „its faking gůd!”

Jako každej správnej amík sleduje sport. Dokonce ho sám aktivně provozuje. Často rád dráždí svůj pud sebezáchovy adrenalinovejma záležitostma, jako jsou třeba bungee jumping, snowboard nebo sjíždění divokejch řek na gumovym raftu.

Když jsem jednou v jeho přítomnosti pronesl, že příští tejden jedeme na vodu, zpozorněl a tím suverénním americkým přízvukem zachrchlal „hej mén…já taky ject”.

Následující pondělí se sešla celá naše parta na hlavním nádraží. Jako tradičně to bylo hned před kasama a lahváče na sebe nenechaly dlouho čekat. Brad dorazil s obrov­skym báglem, na kterym se houpala vodřená helma a v obli­­čeji si nesl odhodlanej výraz.

Ve vlaku kolovala flaška zelený a o pár hodin později už před náma zurčela řeka. My všichni jsme velmi volným tempem přendavali věci do barelů a někteří z nás se nenápadně zatoulali ke stánku s pivem. Jen Bradova kánoj už byla na vodě a chrchlavý rozcvičování „van-tů-van-tů” se rozlejhalo po zakalený hladině Vltavy.

Brad už byl plně rozehřátej a my lehce navátý. Chvíli tam tak jezdil a čekal, kdy se začne jako něco dít, ale jediný, co se vopravdu stalo, bylo to, že na stole přistály první panáky. Nechápavě stál na břehu a zí­ral, jak do nás mizí ta jedovatě zelená tekutina.

„Héj gájs…voc áp?” zařval ukazuje si na hodinky, ale jedinou odpovědí, který se mu dostalo, bylo hluchý cinknutí plastovejch kelímků o sebe.

Nemusím snad asi říkat, že jsme se nalodili až o několik hodin později, a to ve značně zbouranym stavu. V posmutnělym Bradovi svitla naděje, že konečně přijde onen adrenalin a peřeje, který se určitě skrejvaj za další zatáčkou, budou skutečně dravý. Jen­že  k je­ho smůle a našemu štěstí se za tou zatáčkou krčilo svůdný pobřežní občerstvení s mastnou klobásou, studeným pivem a flaškou zelený, která je bezesporu symbolem moderního českýho vodáctví.

Zhruba takto probíhalo několik následujících dní. Brad se k nám postupně přidal a jednoho večera dal dokonce nejvíc panáků ze všech. Poblil se, poch­cal a kdoví co ještě.

Když jsme se s ním loučili na hlavním nádraží, skrze moučnou vopuchlost zářil štěstím. Odnesl si totiž nezapomenutelně dobrodružnej zážitek. Děkoval nám a prohlásil, že větší adrenalin ještě nezažil.