Jezevčík Ilja

Jezevčík Ilja

(z knihy Deník mořskýho ježka)

Mám doma čtrnáctikilometrovýho jezevčíka Ilju. Ano. Ilja je dlouhej celejch čtrnáct kilometrů, měří­me-li ho od studenýho čumáku až po vrtící se ocas.

Pohladit Ilju po zádech je záležitostí dvou až tří­hodinový túry, někdy mi ale dojde trpělivost už pár kilometrů za obojkem. Když ho chci vyvenčit, musím nejméně patnáct kilometrů od domova, neb když je to méně, má ještě část těla na zahradě.

Zvláštní problém nastal při výcviku základních povelů. Třeba při rozkazu „sedni” jsem nikdy neměl jistotu, jestli to Ilja doopravdy provedl, a musel jsem se tak vydat těch nekonečnejch čtrnáct kilometrů ­­k je­ho zadku, abych se přesvědčil. Po čase jsem to řešil hvězdářským dalekohledem, ale při velký oblačnosti jsem nikdy neměl absolutní kontrolu nad výchovou.

Ilja lehává kousek od mojí postele a vždy předtím než usne, pozoruje mě jak čtu, přičemž nadzvedává to svoje smutný psí obočí. Někdy znenadání vyjekne, třeba protože o něj na devátým kilometru někdo zakopl nebo mu bylo v dáli šlápnuto na ocas. Každý ráno pak provádím kontrolní obchůzku, abych si ověřil, zda není potřeba navštívit veterináře. Všechno tohle má velkou výhodu, neb mě takto Ilja udržuje v neustálý kondici.

Vím, že je smutný to říkat, ale až mi můj jezevčík jednou umře, budu muset pozvat partu Ukrajinců, aby mi pomohli vykopat čtrnáctikilometrovej příkop a jeho studený tělo do něj svalit. Možná bude třeba zažádat o stavební povolení, neb jeho odpočinek po­vede přes různý soukromý i státní pozemky.  

Každopádně teď je Ilja živ a zdráv a jestli bude mít tak dlouhej život, jako je dlouhý jeho tělo, zřejmě se jeho smrti ani nedožiju.