Homolka Tobolka Homolka Tobolka
Dokument o tvorbě webu

Dobrý den, ahoj

Homolka Tobolka a vlny vyžlovské
Homolka Tobolka a vlny vyžlovské

Jmenuji se Honza Homola, ale čím dál víc se začínám podepisovat jako Homolka Tobolka. Tuhle přezdívku mi spontánně přiřadil David Horváth, naše česká snowboardová legenda, a já jí postupem času vzal za svou. Název našeho populárního filmu režiséra Papouška Homolka a tobolka byl sice inspirací, ale vzhledem k mému pravému jménu to ani jinak dopadnout nemohlo. Za normálních okolností hraju na kytaru a zpívám v kapele Wohnout, přesněji řečeno sem jeden z kytaristů a zpěváků téhle sebranky. Hraní na kytaru mě obrovsky baví a zabíjím jím spoustu drahocenýho času. Zpěv je ta horší stránka mého muzicírování, ale i tak pěju celkem rád. Nejsem totiž od přírody vybaven silným a zvučným hlasem, tak vycházím z toho co v hrdle mám, tedy spíše nemám. Někdy mě sice trochu trápí, že nedokážu svým zpěvem rozeznít ušní bubínky kolemjdoucích, ale pak si na utěšenou řeknu, že alespoň můžu zastávat vokalistu v dětských sborech. Naštěstí mi to příroda vynahradila jinde. Nevím, po kom jsem zdědil moje velké dlaně a dlouhé prsty, myslím, že v rodině už je má takové jen brácha Matěj. Musím říct, že se s nima opravdu dobře hraje a nemám problém dosáhnout na dvě noty daleko od sebe. Sice konečky mých prstů jsou trošku jako bambule a není lehké nezmáčknout pět strun najednou, ale nesporná výhoda tohoto vodnického tvaru je v tom, že se s tím dá dobře naklepávat tón.

Hraju na kytaru elektrickou, to znamená, že bez pár voltů si ani neškrtnu. Její zvuk naprosto zbožňuju a jsem posedlej jeho neustálým vylepšováním. Kdo nezná, co to všechno obnáší, tak ve zkratce upřesňuju, že se jedná o kombinace zesilovačů, beden, snímačů, efektů, strun......... a to zabíhá až do nejjemnějších detailů, kdy se dá špekulovat i nad tím nejmenším šroubkem. Samozřejmě, že osmdesát procent dobrýho zvuku vyrábí prsty, ale bez pomoci všech těch věcí, co jsem jmenoval, by to nebylo prostě to vono. No a elektrická kytara je blízkou příbuznou kytary akustické.

Na akustiku se hraje docela jinak, i když podobně. Každá z nich poslouchá na jiné rozkazy. Jednou je jedna povolnější a druhá vzpurnější, jindy naopak, vcelku by se dalo říct, že jsou to dvě rozdílné ségry. a tady už se pomalu dostáváme k tomu, proč to vlastně celé píšu.

Nápad s projektem HOMOLKA TOBOLKA se líhnul pomalu, ale rychle. Vznikl zcela nenásilně a já si tím vylil některé hudební usazeniny, které se mi nabalily za ucho. Může za to právě jedna akustická kytara, kterou už mám léta. Je to vlastně taková obouchaná a opotřebovaná babička, kterou jsme více jak před deseti lety koupili s bráchou v severothajském městečku Chiang Mai. Za ta léta jsem jí vyvláčel po mnoha zemích, kde utrpěla četná zranění a já se sám divím, že ještě hraje. V Indii chytla velký šrám na boku a ve Vietnamu jsem ji zase nechával opravit od pouličního opraváře všeho druhu. Kdykoli ji vezmu do ruky, vzpomenu si na různá místa, kde sem na ni hrál, nebo kolika rukama nejrůznějších národností prošla. Mimo jiné se její specifický zvuk několikrát objeví na Wohnoutích nahrávkách, kde se hrdě zařadí mezi ostatní zhejčkané nástroje.

A jak to tedy ta kytara odstartovala?

Vememe to popořádku. Byla zima roku 2008 a my Wohnouti jsme dokončovali naši šestou řadovou desku, která nese název Karton Veverek. Za okny padal sníh a já si doma u kamen pobrnkával různé melodie. Napadaly mě nejrůznější hudební nápady, ale některé z nich vůbec nezapadaly do naší wohnuté tvorby. Nevím proč, ale v tu dobu mi nelezly pod ruku takové ty rozjuchané a veselé melodie, spíše to všechno pasovalo k tý zimní atmosféře u kamen. Navíc jsem čím dál víc tíhl k té akustické kytaře, protože mě její zvuk inspiroval daleko více než ten zkreslený elektrický bzukot. Spoustu těch not, které se mi rodily v prstech, bych se na naše CD neodvážil dát, neb by to asi nikdo nepochopil.

Rozárka
Rozárka

Narodila se mi dcera Rozárka a rok se přehoupl do nového. Kluci z kapely se jako tradičně v lednu a únoru rozutíkali po světě a já tentokrát z důvodu čerstvého otcovství zůstal doma. Dokončili jsme CD a mně zase seděla na klíně ta akustická. Tou dobou sem dostal nápad, že bych přearanžoval písničky z Veverek do takové jakoby folkové podoby. Hodně jsem nad tím seděl a vlastně se učil hrát, neb akustika vyžaduje zcela jinou techniku na její ovládání. Koukal jsem často na internet, kde jsem zjišťoval, jak to vlastně s tou technikou je. Čím víc jsem do toho pronikal, tím víc jsem zjišťoval nedostatky mé kytary. Nedalo se nic dělat a já si musel pořídit pořádnej nástroj, kde nedrnčely struny a nechrastily zrezivělé kolíčky. Narazil jsem na kytaru české výroby, které se zbavoval jeden blue-grassovej kytarista. Pořídil jsem ji za její třetinovou cenu, což bylo ale furt mnoho peněz. Hrála nádherně. Vlastně její jediná nevýhoda byl širokej krk, ale časem jsem si zvykl a nechal si ji trošku seřídit přesně na mé ruce a vmontoval do ní snímač pro živé hraní. a tak jsem byl plně vybaven a mohl jsem předělávat elektro-Veveky na aku-Veverky.

Velkým nezvykem byla tloušťka strun. Na všech elektrických kytarách, co mám, jsou napnutý desítky. Neznalým vysvětlím, že tato tvrdost strun je vcelku pohodlně umáčknutelná. Ovšem na téhle akustice značky Rosewood jsem bojoval s dvanáctkama, které byly pro mé zhejčkané prsty pořádnou porcí. Utlačená bříška prstů, problémy s domačkáváním akordů v některých polohách a vůbec jsem ze začátku měl velký honičky. Jednou z velmi důležitých věcí je zvuk, který vytvoříte pravou rukou. U palce jsem to vyřešil takzvaným prstýnkem, kdy máte takové jakoby trsátko omotané kolem palce a na ostatních prstech, tedy jen na ukazováčku, prostředníčku a prsteníčku, jsem si musel nechat povyrůst nehty. Ty nehty jsou skoro na samostatnou kapitolu. Co já si s nimi jen užil starostí.

Zprava do leva: dáma, babička a cizinka.
Zprava do leva: dáma, babička a cizinka.

Tak zaprvé delší nehty na chlapovi vypadají zákonitě divně, ne-li přihřátě. Za druhé se ty přírodní při delší délce lámou a za třetí je to nepříjemné, protože takovým nehtem ohrožujete okolí. Tímto smekám před ženským pohlavím, které dokáže s dlouhými nehty fungovat v běžném životě a přitom nepoškrábat všechno kolem. Jenže tato výbava znamená krásnej ostrej zvuk, který bříškem prstu jen tak nevyloudíte. Znám kytaristy, kterým dlouhodobým hraním bříška ztvrdla, ale já potřeboval výraznej kytarovej tón hned a bez čekání. Moje vlastní nehty nevydržely, lámaly se a upadávaly, tudíž jsem neváhal a vytočil číslo na paní nehtařku Gronvaldovou z vedlejší vesnice. Ta mi ty moje tři polámanosti vyspravila a potáhla gelem, který měl údery do strun vydržet. S těmito geláky jsem pak vydržel tři měsíce, jenže i ony sem tam popraskaly, odlomily se a vůbec mě zlobily. Nechal jsem si je několikrát opravovat, a to vždy těsně před nahráváním. Musím říct, že když jsem na té manikůře seděl a lidé v čekárně nenápadně koukali, cejtil jsem se přinejmenším divně. Kolikrát i třeba v restauraci u stolu jsem pravou ruku schovával, to aby si ke mě náhodou nepřisedl kluk s myším hlasem. Za tu dobu, co jsem tuhle parádu nesundal, jsem si stačil poškrábat tu novou kytaru a sem tam se nepříjemně dloubnout do kůže. Dneska už geláky nemám a cejtím se zase normálně, ale za zvuk kytary na projektu HOMOLKA TOBOLKA vděčím hlavně jim.

Co se písniček týče, tak vznikala nejdříve taková všeho směs. Zaprvé jsem měl hotové Akuveverky, tedy tím myslím již zmiňovanou akustickou verzi písniček z wohnoutí desky Karton Veverek. Dále samovolně začaly vznikat skladby do otevřeného šuplíku a ještě jsem se svým otcem oprášil naše společné hraní v projektu Los Homolos. Akuveverky jsem měl téměř hotové. U mnohých písniček jsem změnil melodii i harmonii, jiné hrál jinak rytmicky, než jak zní v originále, a ten zbytek sem tak nějak upravil do akustického šatu. Nakonec jsem to ale nedokončil, neb jsem to nahrával v depresivním únoru a ještě ve sklepě mého kamaráda, kde byla zima, já tam seděl v bundě, kytara se rozlaďovala a prsty mrzly, takže jsem si to při následnym poslechu tak znechutil, že jsem celou tuhle záležitost zamknul do šuplíku. Holt někdy je lepší věci stopnout a nechat uzrát. Myslím ale, že už se k těmhle písničkám nikdy nevrátím.

Los Homolos v hospodě Za Pecí.
Los Homolos v hospodě Za Pecí.

Los Homolos je projekt, který vykvetl na kořenech tátovy kapely OPO, neboli Olegova Pozdního Odpoledne. Někdy tak před patnácti lety jsem v této kapele fungoval. Táta hrál a zpíval, zpěvačka Dáša zpívala, jugoslávec Fedža na klávesy hrál, Jarin na basu bručel a já se svým Stratokásterem (značka kytary) se tím vším proplétal. Svého času jsme vystupovali, a to jak na samostatných koncertech, tak i na folkových festivalech. Pak se to nějak rozpadlo a teď po těch patnácti letech jsme to s tátou dali znovu dohromady a uskutečnili zatím dva odehrané koncerty. Jeden nedaleko Monínce v hospodě Za pecí a ten druhej tady u nás na vyžlovském koupáku. Koncerty fungovaly tak, že nejdříve jsem hrál sám s kytarou písničky od Wohnoutů a pak nějaký ty svý, který byly ještě čerstvý. Poté byl program Los Homolos, kde nám do tátovejch písniček zapreludovala i Borůvka, zpěvačka Le Pneumatiq. Upozorňuji,

že byla stále ještě zima, takže to všechno mělo takovou vesele temnou atmosféru. Moc mě to bavilo!

Nahrávací koutek.
Nahrávací koutek.

A za toho všeho dění se mi hromadily nové písničky pod rukama. Tehdy mě napadalo, že bych mohl natočit samostatné album, kde bych to všechno zpečetil. To jsem ještě ale vůbec netušil, že o tři měsíce později se mi to podaří dotáhnout do konce a vydat. Dcera Rozárka začínala vnímat svět kolem sebe a já jí to všechno (doufám že) zpestřoval neustálým hraním. Na okna se tlačilo jaro a to už jsem měl pohromadě skoro všechen materiál. Texty jsem skládal hodně v lese, kde bydlím. Procházky s kočárkem, Jožkou a Majdou mi byly pracovní relaxací, a tak to vznikalo a vznikalo. Mezi tím jsem už měl jasno, že to opravdu nahraju, tak jsem si podomácku zplodil takovej demáček. Krom mé rodiny ho otestoval kámoš Duchna, kterej byl vlastně jediným vnějším kritikem, neb doma mi raději všechno schválí. Přes různé kontakty jsem si sehnal studio, kde bych to mohl natočit. Jelikož nemám rád zařizování kolem faktur, peněz a tohle všeho, domluvil jsem se s naší wohnoutí manažerkou Martinou, aby mi s tím pomohla, a tak už to bylo vlastně tak rozjetý, že už nebylo cesty zpět.

Zhruba o měsíc později jsem se ocitnul v nádherném studiu. Byl to zvláštním způsobem zrekonstruovanej mlejn ve vesničce Přívory, které se nacházejí hned vedle Všetat a to celé byste na mapě našli nedaleko Neratovic. Tohle útulné a skromné studio má v opatrovnictví Petr Piňos, hlava nadpřirozeně laděného hudebního spolku, který si říká Létající Koberec. Kobercová hudba je, řekl bych, přesným otiskem jeho povahy, to znamená, že si pluje někde vzdáleně nad realitou a vysílá pozitivní vibrace. Petr je charakteristický zdrobňováním slov, ať už jsou jakéhokoli významu. "Dáme tam mikrofónek a naladíme kytárku...jó to máme venku počasíčko." Myslím, že jeho povaha vnáší do nahrávání přesně ten klid a rozpoložení, které si akustická hudba žádá. Druhým lidským objektem, který vlastně se mnou celou nahrál, byl Adam. Tenhle kluk, stejného věku jako já, má cit pro nasnímání akustického nástroje a leckdy mě upozorňoval, když jsem při nahrávání kolísal v tempu zahrál něco ušmudlaně, prostě vůbec byl takovou výstupní korekcí. Spolu s Petrem pilně koumali, jak nejlépe nazvučit můj nástroj a hlas. Každá kytara má jiné vlastnosti, majitel na ni jinak hraje, tudíž se vše musí individuálně přizpůsobit. Ta moje se nakonec sejmula třemi mikrofony. Jeden byl těsně u pravé ruky, další snímal prostor nad hmatníkem a třetí byl na druhém konci místnosti namířen do obnažené podlahy, to aby odrazem chytil takovou tu prostorovost. Ve výsledku se mikrofony panoramaticky rozprostřou, takže zvuk nástroje je takovej plnej, skoro máte pocit jako bych brnkal kousek od vás. Pro můj slabej a přiskříplej hlas jsme dlouho hledali způsob sejmutí. Nakonec se našel jeden mikrofon, kterej mi sedl a hlavně zapadl do zvuku kytary tak, že nečněl a ani se neztrácel.

Valná hromada. Petr a Adam.
Valná hromada. Petr a Adam.

A už se nahrávalo. Bylo to něco zcela jinýho, než když natáčím s Wohnoutama. U Wohnoutího nahrávání se dá hodně střihat, to znamená, že můžete svůj part zkazit defakto všude a zase od toho místa navázat a tak se po kouskách dobrat cíle. Tady jsem se musel maximálněsoustředit, protože u akustické kytary, která je hraná jen tak volně, se ve střihu špatně navazuje. Byly písničky, které jsem musel nahrát v kuse, u jiných jsem si párkrát šmiknul. Hlavní je ale udržet atmosféru a klid. Někdy jste nervozní z určitého partu písničky a automaticky to ženete dopředu, jindy se zase loudáte daleko za časem.

Celé to nahrávání vám můžou komplikovat rušivé elementy. Zapomenete si vypnout mobil, který pak v nejlepším zazvoní, drnčí vám v určité poloze struna, takže hledáte tón jinde, praská židle na které sedíte, nebo prostě jen moc funíte a šustíte. Nejkurióznějším rucho-elementem byl však lupanec v krční páteři, který se dycky ozval v jedné tiché pasáži, kde zrovna otáčím hlavu zprava doleva, to abych kontroloval levou ruku na hmatníku. Kvůli němu jsem musel přetáčet a dávat si pozor. Při dobrém nastražení ucha můžete v písničce Nezatleskám uslyšet hlavičku struny, která lítá v těle kytary ze strany na stranu. Zapoměl jsem ji vysypat a teď je tam zaznamenána na věky věků. Prostě nikdy to není jen tak:).

Ovšem někdy jsou tyto ruchy náramně žádoucí. Třeba takové to vrzání, když ruka sjíždí po strunách, bouchance do dřeva, nebo podupávání si do rytmu. To vše udělá výsledek zábavnější a špinavější, prostě přesně tak, jak mě to baví. Třeba u písničky Kroky Františka Janečka jsme záměrně chtěli sejmou, jak si podupávám nohama. Boty jsem si podkládal vším možným, jen aby to dupání bylo co nejefektnější. Nakonec jsme skončili u starého šuplíku, který byl nasnímán dvěma mikrofony přímo mně u nohou. Položili jsme ho na zem obráceně tak, aby se zespoda vytvořila taková zvuková kapsa, která pěkně basovala. a už se mi mohl pan Janeček procházet po písničce.

Pobyt v éteru.
Pobyt v éteru.

Takto se nám podařilo nahrát deset písniček, plus jednu instrumentálku. Mezi osm vyloženě tobolkovských kousků jsem zařadil dvě písně, které zbyly po Akuveverkách. Je bych stejně asi jinde nepoužil. Takhle zapadly k ostatním a vytvořily kompaktní celek, se kterým jsem odcházel domů s úmyslem, že to celé ještě okořením jinými nástroji a hlasy. Moje počáteční představa byla sice o ryze folkovém CD, ale právě v průběhu nahrávání se mi začaly v písničkách vybavovat různé melodie a ty mne dovedly až k tomu, že jsem do studia pozval pár pomocníků.

S nádhernými ženskými hlasy přijely holky z Yellow Sisters, respektive jejich polovina, kterou tvořila Bára a Léňa. Jejich tvorbu jsem prozkoumal prostřednictvím internetu a bylo to přesně to, co jsem hledal. Žlutý Ségry jsou čtveřice krásně doplňujících se zpěvů, do čehož ony i luskaj, praskaj a všelijak to kořeněj, a v éteru tím zanechávaj zábavnou a živou hmotu, vystavěnou pouze na tom, co tělo dá. Měl jsem z holek velkou trému, ale ony vnesly do studia tak výbornou atmosféru, že to byl pro mě obrovskej zážitek. Díky vám děvčata.

Se Žlutejma Ségrama.
Se Žlutejma Ségrama.

Na další pozvání přišla Dora Bárová z violoncellového dua Tara Fuki. Moc se Báře omlouvám, protože jsem jí nechtěně zkomplikoval hraní polohou oné písně, kde se Báře moc dobře nehrálo. Tady jde o to, že moje kytara je naladěna v takové zvláštní tónině, které mě nejvíce sedí ke zpěvu a kde kytary zní trošku hloubš. Ovšem pro cello je to komplikované, nebudu vám vysvětlovat proč, ale prostě je. Bára to i tak nahrála dobře a já jí za to též děkuji.

S Dorkou a Marcelem.
S Dorkou a Marcelem.

Marcel Bárta z jazzového Vertigo Quintetu doprovodil jednu skladbu na sopránsaxofon a bylo vidět, že je to člověk, který se dokáže rychle vžít a improvizovat. Vesměs byl schopen ihned nahrát moji představu a ještě k tomu přidat mnoho navrch. Taktéž díky pane.

Paradoxně největší trému jsem měl z hostování domovské kapely Wohnout, tedy její půlky Matěje a Zemánka. Kluci však přišli a nabékali to tam z fleku. Žádný cavyky kolem nedělali a v nose se nerejpali, takže jim taky děkuju.

Big Billy Button.
Big Billy Button.

Nejpodivnějším hostem byl Big Billy Button z Neshvilu. Nápadně mi připomínal Zemánka z naší kapely a chtěl dost vysokej honorář. Celou dobu se schovával pod kloboukem a když zazpíval a já mu zaplatil, prokoukl jsem to. Byl to opravdu Zemánek, kterej měl tu drzost vydávat se za hvězdu dřevního americkýho country a požadovat tak tučnej balík peněz. Odešel, na všetatském nádraží si stihl dát jedno tradiční pivečko a odfrčel zpátky do Neshvilu na Kavčích Horách.

Ještě bych se měl zmínit o někom, kdo také zahostoval, avšak jehož nástroj ve skladbě moc neční, protože je vzhledem k písničce poněkud upozaděn. Byl to sám zvukař Adam, který zabrumlal na brumle. Ano, čtete dobře. Brumle je zvláštní věcička používaná zejména u country. Wohnouti ji kdysi použili v písničce Fgjka, takže kdo jí zná, možná se mu zvuk brumle vybaví. Vypadá to trochu jako otvírák na pivo, který má vprostřed takovej pružnej plíšek. Strčí se to mezi zuby a cvrkne se do plíšku, čímž vznikne takovej zvuk, jako když maxipes Fík skákal na pérech pro noviny. Ovšem když se na brumle zahrajete více než je třeba, praští vás do zubu a ozve se nejdříve cinknutí kovu o zubní sklovinu a pak následné zavití bolestí. Sranda tohlecto nahrávat.

Wohnouti Matěj a Zemánek.
Wohnouti Matěj a Zemánek.

Nakonec jsem si na své desce zahostoval i já sám. V písničce Myši Na Polštáři jsem do harmonie vstoupil prostřednictvím mého počítače takovým pohádkovým zvukem. Když jsem ho tam dohrával, připomnělo mi to zpěv melancholické myši, což se náramně hodilo k textu. Ve skladbě Rady jsem zase hrál na jablko jeho kousáním. Na tuhle jednu písničku padly čtyři jablka a já je v průběhu nahrávání musel plivat do talíře, abych se neudusil.

Kdybych se měl zmínit k jednotlivejm písničkám, tak bych to pojal asi takto.

Brumlista Adam.
Brumlista Adam.

Úvodní skladba nazvaná Originál vznikla velmi rychle. Myslím, že text se líhnul současně s muzikou, což se mi stává málokdy. Je to o mém odrazu v zrcadle, na který denně koukám a marně se snažím přijít na to, co je to za zvláštního tvora a proč je mi tak podobnej. Moje pátrání skončí tím, že tvorovi udělám pod nosem knír z bílýho jogurtu a tím už pro mě přestane bejt zajímavej. Prostě hovadina na entou.

Následující píseň Rady hovoří o nesmyslnejch doporučeních, která mají býti jakousi osvětou, ovšem jejich význam je spíše k zasmání než k zamyšlení.

Třetí kousek se jmenuje Snovej Kočí. Pokaždý když usnu, tak mě veze můj snovej kočí do uší cizích lidí, z kterých slyším svůj zpěv. Vlastně je to jen představa, jak to moje békání vnímají ostatní. Těším se na to, až usnu a když večer zabzučí první komár, vím že je kočí už na cestě. Nezatleskám. Tak zní název čtvrtý písničky. Kolem mě se dějí mnohé věci, kterým bych rád zatleskal, jenže mám odřený dlaně. a tak nezatleskám, i když bych chtěl.

Pátej Well Bloud je předěláná verze z wohnoutího alba Karton Veverek. Zpívají v ní holky z Yellow Sisters a celé je to takový uťáple svižný. Je to přírodovědecký vysvětlení, proč má velbloud dva hrby. Nese si životem vlastně dvě zavazadla plný tuku, což se mu logicky na dlouhejch cestách hodí jako zásobárna. Je to možná taková bajka.

Píseň šestá, Spermie. Narození dcery Rozárky mě inspirovalo k tomuto. Nedávno jsem si položil otázku a pak si chtěl sám sobě odpovědět. Je spermie živej tvor, nebo život vzniká až když narazí hlavou do vajíčka? Vzhledem k tomu, že internet skýtá množství informací, jsem pátral tam, ale odpověď nenalezl. Logicky vzato, spermie sebou mrská a bičuje ocasem, to aby dala život. No a ono snažení je už samo o sobě známkou života, takže použijeme-li kondom, omezujeme jím její svobodu. Křesťanům se tato úvaha možná hodí do krámu, ale já se s ní nespokojím. Vytáhnutím špuntu z mého myšlenkového lavoru vznikl text písně, který se v tomto tématu trošičku ponimrává.

Sedmička je opět vyňata z wohnoutího Kartonu Veverek. Tuhle věc jsem původně složil pro mé kamarády, kteří si říkají Duo Egon. I když jsem mladý člověk, neznamená to, že bych nemohl psát v metaforách o stárnutí. Text je mojí představou o poslední fázi života, tedy o dědkovství. Figurující myši na polštáři jsou jakýmsi symbolem stařeckého nepořádku a zároveň poslední partou kamarádů před smrtí v zabordelenym bytě. Vím. Takto napsaný to zní smutně, ale já to myslel spíše ironicky.

Kroky Františka Janečka jsou písní osmou a co si pamatuju, tak vznikly i s textem na jedno sezení. Mladší generaci osvětluju, že hudební útvar Kroky Františka Janečka byl, potažmo ještě je, symbol středního proudu za dob totality. Není to nic proti osobě Františka Janečka, spíš jsem tím myslel na svoje dospívání, kdy jsem ty Kroky slyšel denně v rádiu a myslím, že je slyším ještě dnes.

K deváté písni mě inspirovali lidé, kteří nosí neustále kšiltovku na hlavě. Mám pár takovejch kamarádů a někdy mám pocit, že jim ta čepice dává jakejsi úkryt, domov. Prostě se schovají za kšilt a pak je jim jedno, kde jsou, protože si svůj domov nosí sebou na hlavě.

S Adamem a Petrem Piňosem.
S Adamem a Petrem Piňosem.

No a poslední záležitostí je Big Billy Button. Tohle jsem složil v nějakém westernovém záchvatu a je to parodie na dřevní neshvilské country. Jako jediná je v angličtině a Big Billy v ní mluví ke kamarádovi, pro kterýho má speciální úkol a tím je probudit ho do následujícího rána. Nehledejte za tím nic smysluplnýho. Billy se prostě jen bojí, že se sám ráno neprobudí.

Nejsem člověk hlubokých myšlenek, proto mé písně plavou spíše na povrchu. Cokoli v mých textech zní vážně, je jen špatně formulovanou ironií a cokoli se tváří vesele, je zkutečně veselé. Tímto bych uzavřel komentář k té hudební stránce Homolky Tobolky a rád bych popsal věci spojený s realizací celýho projektu.

K vydání alba patří bezesporu booklet. V dnešní době už se sice dá vše poslat do éteru jen prostřednictvím internetu, ale zrovna grafika spojená s fyzickým nosičem je moje velký hobby. Dělal jsem před tím už mraky obalů desek, ale tady sem byl sám svým pánem, tudíž schvalovací síto bylo o to tvrdší. Dlouho jsem chodil po lese a přemejšlel. Nápadů chodilo hodně, ale nějak to furt, jak se říká, neházelo. Až jednoho rána mě inspirovalo zmuchlaný prostěradlo, který jsem zrovna srovnával. Jeho pomačkanej tvar připomínal obličej a to mi začalo vrtat hlavou. a už to jelo. Stará plátěná prostěradla, co tak nevyužitě vězely ve skříni, se mi staly sochařskou hmotou a já je za pomoci provázků a gumiček deformoval do tvaru Homolky Tobolky. Vše se odehrávalo na podlaze mý pracovny a já tak, stoje na židli, fotil Tobolku z ptačí perspektivy. Jako oči mi posloužily dva starý pingpongový míčky, který ale neposlušně vzdorovaly a neustále se kutálely všude po místnosti. Vše jsem instaloval do pozice s kytarou a aby to mělo přirozenou prostorovou hloubku, prostěradla jsem na různých místech podkládal polštáři. Takhle jsem po celém odpoledni focení mohl přehrát fotky do počítače a začít si s nima pohrávat. Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem přišel na to, jak panáka oživit. Co se barevnosti týče, nejvíce mi sedlo šedozelený pozadí s růžovým panem Tobolkou. Nemám žádný homosexuální sklony, takže nevím, proč zrovna růžová. Zkoušel jsem i jiný barevný kombinace, ale dycky mě to svedlo zpět k pinkmanovi. Tak jsem se s tím holt smířil a obal dotáhl do té podoby, se kterou pak projel tiskařským strojem.

Design před...
Design před...
...a po.
...a po.

Ve stejnym stylu bylo vhodný pojmout i webový stránky, tedy jejich rozšířenou část věnovanou výhradně tomuto projektu. Tam mě napadl i tenhle psanej dokument, kterej zrovna čtete. Nejsem žádnej extra velkej pisálek, ale bouchání do kláves za účelem zplození a zakonzervování myšlenek mě hrozně baví. Neustále se potýkám ve psaním s tím, jestli psát spisovně či nespisovně. Někdy to prostě cejtim takhle, jindy to zase cítím takto. Pak vzniká to, že i v rámci jednoho povídání střídám obě možnosti, prostě si nemůžu pomoct. Moje máma, která mi kolikrát dělá korektury článků, mě uklidňuje, že přeci ve tvorbě je možný všecko. Prostě proti gustu žádnej dyšputát, jak se říká.

Na těchto webech budu zveřejňovat i živá vystoupení, pokud ale nějaká budou. Opravdu bych je rád uskutečnil, ale vše je jen otázka volného času. Něco jsem plánoval s kamarádem Duchnou, kterej taky brnká do kytár, ale hlavě mi pomáhá se orientovat ve světě internetu a všech možnejch technologií. Internet je myslím pro mě nejdůležitější součástí proma, tím myšleno propagace desky. Máme tu různý fejsbuky a majspejsy a díky nim můžu šířit moje počiny aniž bych spoléhal na vstřícnost časopisů, televize a ostatních médií. Natočil jsem si desku z čiré radosti a nechci z toho dělat žádne extra velké haló. I tak je ale dobré to dostat do světa a podělit se. To už jsou manažerské záležitosti, se kterými mi pomáhá ona Martina, manažerka Wohnoutů. Chtěl jsem záměrně oslovit jen ty časopisy, který sou mi sympatický. Třeba Pes přítel člověka a tak.

V době kdy píšu tyto řádky, už je deska smíchaná a putuje do výroby. Nechal jsem hudbu syrovou, žádné efekty a cukrování zvuku kytary. Chtěl jsem dosáhnout co nejpřirozenější atmosféry bez slazení a solení, jen sem tam se to muselo promíchat, to aby se to zespodanepřipalovalo. Mimo jiné jsem si natočil taková videa, která mohou sloužit jako manuál, jak hrát Tobolku. Jsou v sekci "videa" a někde nejsou moc synchronní, protože jsem obraz točil do playbacku.

A jak to vše podtrhnout?

V tom tajemném mlejně, kde se všechno odehrané nahrálo, jsem strávil několik nocí úplně sám. Když byla tma, hlavou mi plavaly myšlenky o múzách, které nosí melodie a texty. Já ty svoje múzy neznám. Myslím, že ani žádné nemám. Písnička většinou vznikne jen tak z čistajasna. Chtěl bych tomu sice někdy pomoct, jenže nepoužívám žádné umocňovací prostředky, tak nevím jak. Trávu nehulím vůbec, jiné drogy taky neberu a když piju alkohol, tak to spíše proto, abych se vyprázdnil než něco pochytal. Tak prostě čekám, až něco přijde a já to zamknu do akordů a přisvojím si to.

Toto vypadá jako konec příběhu, protože dále už je jen současnost a budoucnost. Možná zase kytaru odložím a začnu dělat úplně jiné věci. Každopádně projekt Homolka Tobolka byl krásně strávenej čas, protože jsem ho připravoval zcela v utajení a bez přísnejch termínů. Říkal jsem si, že když to prostě nepůjde, nechám to plavat, tak, jako jsem to udělal i u jinejch projektů. Vím, že tímto folkovým záchvěvem vlezu mnoha lidem na nervy, jiní si budou klepat na hlavu, že jsem zesládl či se zbláznil, ale možná se to někomu bude i líbit. Vlastně všechno, co člověk dělá veřejně, je propícháno meči kritiků, ale s tím se prostě musí počítat. Já to dělal jen ze zábavy a to je to hlavní.

Díky, že jste vydrželi číst mé dlouhé řádky a třeba si i Tobolku zakoupíte.

21.6. 2009 v osadě Kozojedy

Homolka Tobolka

Ajeto!
Ajeto!